Kajak VUT

Strojařské schody 2008

Začalo to poklidně. Kolem čtvrté jsme už v pár lidech postávali před strojárnou. To už jsem nadšeně sdělovala Lence, že Šáryna sehnala meloun. Po chvíli přijíždí a má plného Svištíka hydra a na střeše tři kajaky. Pouštíme se do dlabání a než ho stačíme sníst, je nás tu asi dvacet. Registrujeme se a dostáváme číslo 11. Čas do startu se blíží.

Ještě stačím prozkoumat přístroj na měření tuku a než stačím jít po drátech, tak mi ho ta paní bere z ruky.. Do hydra a oddílových triček se převlékáme před okny kanceláří a vzbuzujeme první zájem.

S vlajkou, kajakama a spoustou pádel se cpeme do již tak zaplněného vestibulu. Ihned upoutáváme pozornost jak přihlížejících, tak médií. Ještě na chvíli dáme prostor machrujícímu borcovi na kole (nějaký trýčky měl fakt vychytaný) a ještě větším šílencům co si mu pod to kolo lehli. Hasan mi zacpával pusu, abych nekřičela a borec se nelek a neskočil na nějakého ubožáka. Hrůza! Pak trošku zmatku na startu a než jsme se stačily se Šárkou rozmístit do pater, Lenka vystartovala. Naskočily jsme nervózně do výtahu a do zavírajících se dveří se chtěl navpat nějaký klučina. V hysterii, že Lenku nestihnu v určeném patře, jsem se mu snažila natlačit hlavu zpět, ale byl silnější, tak jsem mu aspoň svých pět pater nadávala a zbylé patra se omlouval Šáryně, že to tak nemyslel. To už jsem ale vrazila na schodiště plné běžících kajakářů a samozřejmě pozdě. Prodrala jsem se kupředu a Lenka mě naštěstí slyšela i přes neoprenovou čepičku a meloun. Předaly jsme si štafetové pádlo, štafetový kolík a na hlavu mi narvala štafetový meloun a za chvíli jsem to o pár pater výš předala Šárce. Počkala jsem si na kajak, protože Kubíček, Miro a Marťas byli opravdu kouzelní. Statečně zdolávali divoké schody a pro jistotu se jistili házečkama. Někde mě ještě minul Hasan s lavórem a už jsem v houfu kajakářů probíhala cílem.

Informativní zelené trio

Osmnácté patro vypadalo jako těsně před vypuštěním přehrady do nějakého zajímavého úseku. Propuklo cílové nadšení a veselí. Pár nicnetušících horolezců bylo házečkama uloveno a následné odtaženo, Kubíček opakovaně přesvědčoval číšnici ,či co to bylo, že právě proběhl cílem a má dostat dávku pití zdarma a neopreny zevnitř byly čím dál mokřejší.. Po zjištění, že nemáme dostatek vody na sjetí schodů jsme se rozhodli pro náhradní variantu sestupu – výtah. Miro se zašprickoval a Kubíček s Marťasem vytvářeli proud řeky a odtáhli ho do výtahu, kam jsme se následně namačkali všichni (včetně jednoho staršího profesora matematiky). Hrozný šok jsem utrpěla při rozjezdu výtahu. Bylo to rychlejší něž jsem čekala a první co mi kmitlo hlavou, že se přeplněná kabina k prasknutí řítí dolů. Zaječela jsem a myslím, že jsem tím vyděsila nejen porofesora. Ze záhadného důvodu jsme zastavovali skoro v každém patře a myslím, že ten pán chtěl několikrát vystoupit, kdyby nebyl zapříčenej pádlem. Dveře se otevřeli a vyjevený pohled kluka venku naznačoval, že se k nám asi nevejde, dokud ho Kubíček s šíleným výrazem nepopadl za triko a výkřikem „Sem se vejdeš!“ vtáhnul dovnitř.

Trenažér jízdy na divoké vodě jak jinak než pozadu Kubíček

Čas do vyhlášení jsme si krátili sjížděním schodů před strojárnou a naše počínání přilákalo spoustu udivených přihlížejících. Hlavně těch, co šli po chodníku a z ničeho nic je málem zajel kajakář. Vyvrcholilo to Kubíčkovým sjezdem schodiště uvnitř haly. Kluci zaslouženě vyhráli první cenu v show štafetách. Je fakt, že nikdo jiný s kajakem do 18. patra neběžel.

Po zbytek večera se všechno řádně oslavilo v Terči. Jen blondýnka si na baru stěžovala, že si vzala zelené tričko a jak je hrozný, že ho tady maj snad všichni, to aby se šla domů převlíct..

Ženský ať si dělaj co chtěj… sud