Kajak VUT

Soča 2020

Jana Z.

den 1.

Vstávám s chutí. Dnes vyrážíme na Soču, moji první divokou řeku, když nepočítám lonšké ČPV Blanice. Těším se, nikdy jsem ve Slovinsku nebyla. Ještě zbývá dořešit pojištění (po dvouhodinovém výběru jakou pojišťovnu vybrat, volím nakonec Ergo cestovní pojištění, na 4 dny vyjde kolem 200,–), ale po zapnutí internetu zjišťuji, že Slovinsko zavře kvůli Covidu od půlnoci hranice pro Čechy. Jsem zklamaná, Soča nebude.. už se to řeší na fóru, organizační tým vymýšlí náhradní plány, nejspíš Rakousko, co se dá dělat no… ale Slovinska se nikdo nechce vzdát, takže nakonec riskujeme a zkusíme přejet hranice do půlnoci. To znamená hodit sebou a vyrazit co nejdříve. Přijíždím na loděnici poslední, ale na odjezd to nevypadá. Ještě se řeší posádky, auta, dokonce i cíl cesty se zpochybňuje. Ale ne, jede se na Soču a honem rychle navázat lodě, pádla, loďáky! Honem rychle to není, po hodině a půl odjíždíme. Dojezd na hranice máme půl hodiny před půlnocí, nic moc! Posádky, co vyjížděly už ráno, takový problém nemají, ti už jsou na Slovinsku. Tím spíš to musíme stihnout! Cesta ubíhá hladce, ale neužívám si jí. Jsem nervozní, že to nestihneme.. zbytek posádky je v klidu.. Cesta pokračuje, dojezd na hranice se posunul na čtvrt hodiny před půlnocí… posádka mě vytáčí svým klidem.. je pár minut před půlnocí.. všichni v autě krom řidiče spí.. hranici překračujeme 20 minut po půlnoci, ale nikdo ji nehlídá! Ufff!! Asi za hodinku přijíždíme do kempu, stavíme stan a jdeme spát.. náročná cesta to byla!

den 2.

Ráno se budíme, nad námi majestátné hory, hned vedle působivé údolí Soči. Vychutnáváme snídani, Lukáš s Honzou formují skupinky, po kterých budeme řeku splouvat. V tabulce hodnotící pokročilost kajakářů jsem úplně dole. Neurazím se, že jsem poslední, tady to asi sedí. Zato jsem ve skupině s Honzou a Jirkou K., s jedněmi z nejlepších kajakářů v oddíle. Skupinu doplňuje Martina, také začátečník, ale mnohem odvážnější než já. Ostatně, to jsou tady všichni. Jak se blížíme k nasedačce, zmocňuje se mě strach. Dáváme si rozcvičku, soukáme se do neoprénů, všichni jsou tak v klidu.. jsem jediná, kdo se bojí? Možná ne, ale nedávají to znát. Nasedáme na Čezsoče a vyrážíme. Je tu nádherně, vidět je až na dno, ale moc to nevnímám, jsem rozklepaná. Voda je hladká, lehce nás nese dolů. Honza jede přede mnou a najíždí nám stopu. Tu nejlepší a nejlehčí, i přesto nadávám, že jede špatně. Usmívá se.. já ne, mírnou hladinu občas střídají zatáčky s peřejema, nijak těžké ani zákeřné, ale i tak mě vyděsí, když chvílema ztrácím stabilitu. Otáčím se na Martinu s Jirkou, kochají se a vypadají spokojeně. Po pár kilometrech, kdy už přestávám sledovat špičku lodi a taky se kochám přírodou, objevuje se velký skluz s peřejema. Nečekám ho, najedu do něj a začínám zběsile pádlovat. Peřej mě hodí na velký kámen, přestávám pádlovat a panikařím.. já se tu utopím! Jak to říkali? Předklonit se, nalepit na loď a projedeš to.. a projela jsem! Tohle, že je obtížnost WW I? Minimálně III! Chci vystoupit, kluci mě uklidňují, dál už je to prý v pohodě. Vzápětí projíždíme další těžší úsek. Nesnáším Honzu, říkal, že je to jak Svratka! Chci vystoupit, dál prostě nejedu! Zajíždím ke břehu a vylézám z lodi. Přece nechceš nést kajak na zádech několik set metrů k nasedačce?! Nechci, takže nasedám a jedu dál.. za pár minut přijíždíme na Srpenici I, konečně! Honza s Jirkou se usmívají, usmívám se taky.. úžasní kluci! Nádherná Soča! Báječnej kajak! Vystupuji jediná a je mi trochu smutno, že nejedu dál s ostatními. Strach je bohužel silnější.. ostatní pokračují na obtížnější úsek, většina vystupuje u našeho kempu, někteří se cítí na Slalomku.. ach, jak jsou odvážní! 

den 3.

Nedělní dopoledne je pro začátečníky odpočinkové, pokročilí členové sjíždějí Otonu, aby zažili více adrenalinu než jen při lovení nováčků. I tak o něj nepřijdou, Azamat, nejodvážnější a zároveň v oddíle nejkratší dobu pádlující nováček, vyráží s nimi. Kdybych tak měla alespoň 1% jeho odvahy.. nemám, takže po dopolední pauze, kterou strávíme v kavárně na zmrzce, nasedám na Čezsoče opět se strachem. Nic horšího než včera mě nečeká, i tak se bojím. Voda o stupeň klesla. Honza najíždí vodnatější úseky, vyhýbáme se kamenům. Tady v prostředku je vody dost, super! A taky je tu válec!! Neee! Všimnu si ho na poslední chvíli. Vlevo je balvan, tam ne, a vpravo mě stejně proud stáhne.. najíždím přímo do něj.. otočí mě, to je jasné! Honzo?! A krysím.. během pár vteřin jsem nad hladinou, plavu ke břehu, o loď a pádlo se starají kluci. Jsem na břehu.. Vlastně to tak strašné nebylo, voda je krásně čistá a osvěžující. Vracím se do lodě, cítím se tak spokojeně. Příště si musím dát krysu hned zkraje.. do vysedačky už je to kousek, jsem v klidu, konečně si to užívám. I tak vysednu v Srpenici I, dál si netroufám. Po příjezdu do kempu dáme rychlou večeři a ještě večer přejíždíme do Rakouska. Těšíme se na pondělní Moll, oblíbenou ledovcovou řeku.

den 4. 

Jsem unavená. Po příjezdu k Mollu to vzdávám, má hodně vody a necítím se na to. Přidávám se k Zavovi, na téhle akci víc turistovi než kajakáři, a vyrážíme obdivovat blízký vodopád. Ostatní mezitím splouvají Moll a vrací se maximálně unavení a ještě více spokojení. Trochu lituji.. snad příště! Odpoledne už dáváme dohromady posádku vracející se o den dřív a vyrážíme směr Brno. Po příjezdu na loděnici vyložíme lodě, převrátíme auto a zavazadla vzhůru nohama, abychom ohlásili ztrátu prvních klíčů, a pak už míříme každý domů. V 1 v noci ulehám do postele s únavou a odhodláním zlepšit své kajakářské dovednosti, protože jet na akci s těmahle lidma za to fakt stojí!! A klobouk dolů před organizátory Lukášem a Honzou, kteří dali dohromady tuhle super vodáckou akci. Naplánovat ji pro tolik lidí, kdy každý přijíždí a odjíždí v jiný den a čas, má jiné požadavky na obtížnost vody, domluvit převážení aut na vysedačky a další další věci, je opravdu chvályhodné. A když zvážím, jak náročné to pro mně, jako pro začátečníka hlídajícího na vodě jen sám sebe, bylo, musím vyzdvihnout ty, kteří se o nás na rozbouřených řekách starali a nadšeně nás zachraňovali. Díky všem!

Martina

Na Soči jsem byla poprvé před 3 lety na kudrnovském zájezdu. Tenkrát ještě na barace. Moc se mi líbila voda a okolní příroda a taky mě zaujali kajakáři đź�Š, které jsme tam potkávali. Přišli mi na vodě tak nějak svobodnější než my na nafukovačkách a fascinovalo mě, jak ladně tančí v peřejích. Rozhodla jsem se, že se to chci naučit taky. đź�Š Rok jsem nechala svoje přání „vyhnít“ a po nějaké době jsem se dostala do Kajak VUT. Moje první setkání s tekoucí řekou přišlo právě na Soči. Jako nováček jsem byla přiřazena s Jančou ke dvěma pokročilým kajakářům, Jirkovi K. a Honzovi. Jeden z nich vždy najížděl stopu a druhý skupinu uzavíral. Bylo nám řečeno, že až nebudeme zvládat, tak nás vysadí na břehu a počkáme, až pro nás někdo přijede autem. První úsek z Čezsoči byl fajn, ale občas jsem se trošku nudila. A tak když jsme přijížděli k jeho konci, začala jsem škemrat, jestli bych mohla pokračovat se skupinou dál. Dostalo se mi odpovědi, že na Srpenici I ano, ale na Srpenici II už asi ne. Následující část byla taky pohodová, ale trochu techničtější, přibylo rychlejších úseků a peřejek. A když jsme přijeli na začátek dvojky a začali nakoukávat, zeptala jsem se, kudy to pojedeme …. a nakonec jsem se 2 krysami dojela až na vysedačku u kempu. đź�Š Kluci ve skupině, ale i ostatní pokročilí se o nás perfektně starali, takže jsem si vodu parádně užila. 

Druhý den dopoledne zamířili pokročilí na Otonu. My začátečníci a pár ostatních pádlerů jsme odjeli doplňovat energii na zmrzlinu a kafíčko do Kobaridu. Odpoledne jsme pak splouvali stejný úsek jako předchozí den. Večer jsme se pak přesunuli do Rakouska k ledovcové řece Möll. Někdo ve skupině pronesl, že tam jsou vlny jako baráky. Hláška mě pobavila a čekala jsem, co přijde. Ráno mi bylo navrženo, jestli si nechci sjet slalomku s ostatními. Odmítla jsem. Dneska nevím, jestli to nebyl vtip … đź�Š Mezi námi, nebyla jsem si jistá ani tím, že zvládnu nastoupit bez krysy do kajaku pod ní. Vlny jako baráky tam sice nebyly, ale vody se valilo hodně a vypadalo to „výživně“ đź�Š. Úsek velkých vln jsem přežila, abych si pohoupání na těch menších užila a potom následovala klidnější voda. V tomto sledu se to několikrát opakovalo. Po určité době se však začal objevovat takový nešvar: začala jsem nechtěně předjíždět svého „trenéra“, který mi najížděl stopu. Snažila jsem se brzdit, nechávat si rozestupy, ale nic nepomáhalo. A tak jsem se párkrát vrhala v rámci naší skupinky do vln jako první. Oči jsem měla jako tenisáky, cítila jsem se na infarkt, ale oba kluci byli v klidu. Pár set metrů před cílem jsem z těch nervů vykrysila, lokla si ve vlnách a ve finále si vyzkoušela chůzi po břehu kopřivami. Jó, a taky jsem jako začátečník podcenila nákup čokoládových tyčinek. Ještě že je měli skoro všichni kolem a mohla jsem si občas kousnout. đź�Š Z dovolené jsem si jako suvenýr přivezla fialové koleno (motivace k rychlému naučení se eskymáka), náušnice s kajáčky a spoustu zážitků. đź�Š

Kajak VUT je:

• hromada lodí na střeše
• dobrodružství
• kamarádství
• večírky
• zážitkové kulinářství (to když vám spadne plný ešus hotového jídla z vařiče đź�Š)
• spousta srandy, pikantních historek a zážitků

Když jsem ukazovala fotky z dovolené kolegyni v práci, komentovala to slovy: „Vy se tam všichni furt smějete!“.

Klára

3.7. 2020 – Pátek – odjezd

Dnes je ten den, kdy se vrhám na prodloužený víkend vstříc kajakářskému dobrodružství s oddílem Kajak VUT. Výprava ve složení Peťa, Michl a já vyjíždíme z Prahy. A začíná to pekelně. Zprávy oznamují, že Slovinsko kvůli Covidu od půlnoci zavádí vůči Čechům změny a je možné, že kdybychom nestihli přejet hranice do půlnoci, tak nás buď nepustí nebo si střihnem 14-denní karanténu. Jsme ranaři a jdem do rizika, které si zpestříme ještě průjezdem přes hraniční přechod Predel. Ten je v tuto dobu určený pouze pro Slovince a Italy. Dvě posádky z Brna to prubnou před náma a hlásí, že je přejezd volný, tak čekáme s napětím, jestli bude volný ještě tak dvě hodinky… Máme štěstí! Hraničáře ta hranice viděla naposledy před sto lety a tak se v pozdních večerních hodinách dostáváme do kempu. Další skupinka dorazí posléze, rozložíme spaní, dáme pivo (a) a chvíli strávíme s ostatními povídáním si o plánech nadcházejících dnů a těšíme se na další den!

4.7. 2020 – Sobota – Soča – Dcera hor

V plánu je sjetí Soči z nasedačky pod mostem Čezsoča a vysedačce dle libosti, ale nejlépe kemp Trnovo. Jedu ve skupince ‚English friendly‘ a na úsek Čezsoča – Boka WW I – II se k nám přidává Elina. Žene nás mírný proud, kocháme se vršky kopců, je to nádhera. Kombinace azurového nebe s tyrkysovou barvou řeky je úchvatná a říkám si: Bože, to byl skvělý nápad!

Elina se v poslední zatáčce osvěžuje, ale jsme pyšní, že to zkusila a na vysedačce Boka se vyměňuje s Azamatem a začínáme další poklidný úsek WW I – II směr Srpenica 1. Tam se k naší skupince přidává Adam s Eliškou a uklidňuje mě, že jsem v silné skupině, protože co si budem, záchrany není nikdy dost. Do Srpenice 2 WW I – II+ mi to celkem utíká, ale pořád se ptám, kdy už začne ten těžký úsek. Zatím se mi dostává odpovědi, že to teprv přijde, ale z mého pohledu to začíná být dost drsné, techničtější pasáže už probíhají, peřeje mají větší grády, šutrů přibývá, tak mi to nějak nesedí. V zápětí se dovídám, že už jedem úsek Srpenica 2 – Trnovo 1, kde je to očekáváné WW III – III+. No a když už to vím, tak mi přepne a dělám všechno špatně. Ze Soči mám všeobecně respekt ze sifonů a plavat tam nechci. Z nějakého nepochopitelného důvodu se zvrhnu, co je eskymák v tu chvíli ani neřeším a najednou plavu. Ocitám se pod divně sešikmeným šutrem. Otevřu oči, abych se zorientovala. Voda je průzračná i dole-kupodivu. Snažím se doplavat do klidného vracáku, kde mám i loď. Sedím, uklidňuju se a nečekaně sleduju sešup vícero plaváčků z naší výpravy. Ano, tento úsek už zadarmo není. Dál se mě ujímá Michl, se kterým zastavujeme v každém vracáku a studujem poctivě nájezd do toho dalšího. Takto pokračujem až do konce na vysedačku u kempu. Áčkový tým pokračuje ještě na slalomku, ale já sem nad míru spokojená, že jsem první den přežila a jdu se jen dívat z mostu na borce a nabírat aspoň teoretické zkušenosti. Odpoledne pokračujeme zevlováním kolem slalomky a procházkou kolem Siphon Strecke ze které jde dost velký respekt. Grilovačka a důkladný rozbor dnešního splutí s večírkem nesmí chybět. Plánuje se další den, jehož výsledek je, že Áčkový tým pojede ráno úsek Otona a béčkový, potažmo céčkový tým si sjedou zase aspoň úsek Srpenica 1 – Trnovo 1.

5. 7. 2020 – Neděle – Soča – Otona; Srpenica 1 – Trnovo 1

Ráno vstáváme brzy, uklízíme a balíme. Přeci jenom máme toho na programu dne víc než dost a po splutí Soči chceme ještě přejet směr Rakousko. Bude to náročné, ale určitě to bude stát za to.  

Áčkový tým je ready na nasedačce Otony (zavčas). Jsou to borci, protože dostat se na nasedačku znamená, že musí sejít i s výbavou po schodech asi 150 výškových metrů – my s Elinou sme ale větší borci, protože sme těch 150 výškových metrů musely i nahoru đź�Š. Skupinky se na nasedačce shromažďují a postupně začínají vyjíždět. Hned vstupní peřejka je i divácky zajímavá. Někteří to projedou, někteří to proeskymují, někteří proplavou, ale naštěstí je tam bazének, takže to není taková hrůza. Hrůzná je pouze představa jít to zpátky nahoru. Se zbytkem se shledáváme u Napoleonova mostu, všichni jsou plní zážitků, protože úsek to byl očividně zajímavý. Následně pendlujeme a již čekám na další splutí Soči. Jedu ve stejné skupince jako předchozí den. Začátek je na pohodu, ale jak řeka začíná nabírat spád, tak musím být neustále ve střehu. Ve střehu jsem, ale ve zpomaleném, protože jakmile uvidím “svůj“ kámen ze včera, jsem nesvá. V takové chvíli usoudím, že nejlepší bude přestat pádlovat. Musím se totiž psychicky připravit na plavbu. Všichni na okolo mě povzbuzují ať pádluju, ale mě to přijde už zbytečné đź�Š. Na šutr najedu špičkou napřímo, a protože je to kámen sešikmený, tak se loď proudem dostane pod něj a já zase plavu. Zachraňuje se loď, ale nemáme pádlo. Pádlo zůstalo zaseknuté pod šutrem, ale projíždějící raftisti jej poposunuli a pádlo je opět se mnou. Dávám se do kupy a pokračujem. V jednu chvíli Azamat přebírá velení skupiny a najíždí hodně drsnou lajnu. Nedává to, zachraňujeme. Spolu s Azamatem vystupujem u kempu a zbytek opět ještě sjíždí slalomku. Máme možnost si dát úsek ještě jednou a protože máme v některých místech nevyřízené účty, tak do toho jdem s velkým nadšením. ‚Svůj‘ šutr jsem vyčenichala už dopředu, ale tentokrát dostávám jasné instrukce ve stylu nekecej a pádluj. Najel mi to Adam a ja za ním. Pozor, pádluju, na šutr ani nemrknu a v mžiku jsem to projela levou zadní… HALLELUJAAA, jaká radost. Pak už to bylo splutí na pohodu a bez větších problémů. Odměna nás neminula a před přejezdem do Rakouska jsme si ještě udělali radost výbornýma palačinkama v Kobaridu.

6.7. 2020 – Pondělí – Möll, Gail (spodní část)

Další den je opět výživný. Setkáváme se na nasedačce řeky Möll, která začíná hned slalomkou. Jdu si to projít, ale moc chytrá z toho nejsem. Usuzuju, že je to pro mě jateční, ale co, zkusit se to musí. Hned ta první vlna je na můj vkus drsná, a tak zkouším zjišťovat, jak do toho najet a jak to pošéfovat. Jdu za Honzíkem a jeho odpověď je jasná. “Najeď si to normálně“. OK đź�Š Jdem na to, nasedám a udivuje mě, že jsou všichni tak v pohodě. Já pořád přemýšlím co s tou první vlnou. Projedu jí ‚normálně‘ a cvak, jsem hlavou dolů. Je to úplně přesně tak, jak jsem si to naplánovala, takže očekávání vs realita vypadala nějak takto:

Bojový eskymák zabral a zaparkovala jsem úspěšně ve vracáku. Co jsem do té doby nevěděla je to, že není výhra do vracáku vjet, ale vyjet z něj… Samozřejmě, bojím se najet si výš, byť tuším, že by mě to pěkně svezlo, ale pro jistotu volím bezpečnější variantu. Vyjíždím níž a cvakne mě to hned na rozhraní. Eskymák už nefunguje a já plavu. Dobrý začátek dne. Sedím už znovunaložená ve vracáku a sleduju ostatní účastníky výpravy. Plave Hanka, tak probíhá záchranná akce. Za chvíli do válce najíždí Vláďa, válec si ho bere a čekám do jakého freestylového prvku se Vláďa pustí… Pokusy byly marné, nic mu nevychází. Vláďa opouští playspot, opouští loď a posléze zjišťujem, že ho opustilo i jeho pádlo… Výjezd z vracáku se mi kupodivu na podruhé povedl. Najela to ségra, tak jsem se snažila kopírovat a vyšlo to. Taky jsem zkusila i pádlovat, protože přeci nebudu plavat dvakrát. Dostávám pokyn vjet do vracáku a samozřejmě chytnu jiný než ostatní. Držím se teda tam a čekám až se nalodí zbytek posádek. Pak společně pádlujem vesele všichni dál. Řeka je to krásná. Je hodně vodnatá a šíroká. Vlny jsou teda v některých částech hodně vysoké a konečně zjišťuju, že je to sranda se v nich houpat. I okolí je moc pěkné. Etapu končíme v kempu Campanula a rozhoduje se co dál. Rozdělujeme se dle ambicí na vícero skupinek. Jedna skupinka jede na Isel, druhá jede na spodní Gail, třetí zůstává v kempu a čtvtá jede směr ČR. Já jsem ve skupince, kterou čeká splutí spodní části řeky Gail.

Tato řeka je zajímavá. Je hodně meandrová a kromě menších peřejek a milionem šutrů má i svá úskalí v podobě pár nástrah – jsou to hlavně padlé stromy. Některé jsou objízdné, ale některé jsou rizikové, tak vystupujem a přenášíme, za to riziko nám to opravdu nestojí:

Gail nám najížděl Majkl. Nejvíc pro mě bylo, když před nějakou zatačkou zahlásil, že máme zastavit. To jsem si říkala, a jako kde? Tady nic není, jen klouzavé šutry a voda, která pořad teče. Občas to stálo nějakou paniku a stres navíc.

Tento úsek mě celkem vyškolil. Kličkovala jsem mezi šutrama, ale jednou jsem to bohužel nezvládla a plavala – spíš otloukla o šutry a říkala si… Bože, to byl zas nápad. I když byla v některých místech řeka široká, a všichni jeli dost v pohodě, tak mě to nějak házelo snad na každý kámen v řece. Luke, který jel za mnou se jen smál a občas zahlásil “já to slyším”. Prostě moje loď ty šutry nějak přitahuje, budu se muset nad tím zamyslet, kde je chyba đź�Š.

7.7. 2020 – úterý – Lieser

Bylo mi řečeno, že to bude těžké, ale šla jsem do toho, protože každá zkušenost člověka někam posune. Lieser jsem jela s hrůzou v očích. Bylo to hodně rychlé. Pamatuju si okamžik, kdy chci kopírovat lajnu, kterou mi najíždí Peťa a jediné co v mžiku sekundy vidím je obrovský šutr uprostřed řeky na který se valí kvanta vody a ségru, která někam mizí. Zachovala jsem se nebojácně a přestala jsem pádlovat. Výsledek byl zaručený. Shodilo mě to do vlnového bordelu a cvak, hlava je pod vodou a eskymák nevyšel. Dávám si krátkou procházku po břehu a rozdýchávám to. Po shledání ostatních dostávám za uši, že když už nic jiného, tak musím aspoň pádlovat. Dál to pokračovalo následovně. Držela jsem stopu za Peťou, která před každým vlnobitím ukázala gesto ‘jeď na plný kotel’ a tak pádluju jako divá. Přežívám několik náročných pasáží. V jednu chvíli ale Peťu nechtíc dojíždím, protože jí pozdržel válec. Sežralo mě to, ale naštěstí eskymák zafungoval. Sice tak za 3 mínus, ale na to se historie neptá. Čekáme ve vracáku na další dojezdy. Někteří jsou neposední a jedou do těch velkých vln dobrovolně a několikrát za sebou s úsměvem na tvářích. Já se taky usmívám, protože zjišťuju, že Léňa s Vláďou vysedají a že bych toho mohla taky využít. Peťa námitky nemá. Já jsem šťastná, že jsem celá a že jsem to přežila bez větších újm na zdraví. Dostal mě Radim, který za mnou přišel a nevěřícně kroutil hlavou, že jako jestli vážně končím, že si to prý hodně užívám…. Co k tomu dodat. Příště musím nasadit drsnější výraz, aby bylo opravdu vidět, že jsem vystresovaná a že to nedávám đź�Š. Některé pasáže byly opravdu na hraně a i ostřílení kajakáři měli někdy na mále a jejich výbava taky: Suma sumárum, zaplavala jsem si v každé řece, kterou jsme jeli. Nemůžu ale přeci za to, že je dle čínského horoskopu rok KRYSY. Na motivaci mi to neubralo a z tohoto zájezdu si beru vícero ponaučení. Určitě mít pozitivní přístup a nevzdávat věci předem. Pádlovat, ale né na dámičku, ale jako kajakář, tzn. minimálně půl listu pádla mít ve vodě a samozřejmě dopilovat eskymáky, bez nich to někdy nějde. A kam že to bude příště?

««« Předchozí text: Morava creek? Morava krík! Následující text: Ploučnicí na kajaku »»»

Marek | 3. 7. 2020 Pá 11.14 | WW | trvalý odkaz | tisk | 637x