Kajak VUT

Itálie 2008 - díl čtvrtý a poslední: Svatá Trojice a mlsný vrabec

závěrečný díl vyprávění z našeho pobytu v Piemontu. Možná to bude znít neuvěřitelně, ale konečně byl i jeden den bez deště…

čtvrtek 22.5.

Probouzíme se do deště. Nikomu se nic nechce dělat, program na dnešní den jsme svěřili do rukou Marťase, který z tohoto dne „vyrobil“ den zevlovací. Spacák opouštíme jen, aby si člověk uvařil. Pospáváme a přemýšlíme, co podnikneme. Všichni se shodujeme, že Sesie bude to pravé pro unaveného vodáka. Pojedeme náš oblíbený úsek od spoglecu. Od Ondry máme dobré doporučení z minulého dne, vody výrazně přibylo a my jsme mohli aplikovat Fikyho poučku: Velká voda válce zahladí.

Balíme náš přístřešek s vědomím, že jsme tady spali naposled. Den odjezdu se neúprosně blíží a my se musíme začít přibližovat k domovu. Poslední kontrola, zda jsme nic nezapomněli a jedeme dolů. Šimon s podivným světlem v očích zakládá do přehrávače kazetu s Pink Floydy a s ďábelským smíchem rozjíždí tranzita vstříc hluboké strži. Holky vzadu křičí hrůzou, Kuba se směje a zbytku postupně dochází, že včerejší Šimonova slova o zahazování sichrhajcek a pády do propastí, nebyla vyřčena nadarmo. Temné světlo v Šimonových očích pohaslo a náš, teď už opět hodný trenér, nás veze na start dnešní etapy.

Sedáme na vodu, která slibuje parádní svezení a velké vlny. To jsme ještě netušili, že má Šárka pro nás připravenou záchrannou akci většího rozsahu. Na svém oblíbeném záchranářském místě se jí nepodařilo zvednout a krysí, vzorně si drží loď i pádlo, ale co čert nechtěl, proud ji žene na skálu. Křičíme na ni ať plave pryč od ní a loď ať nechá plavat. Šárku lovím dole pod skálou a jdu se podívat, proč se nad skalou provádí divoké manévry s házečkama. Zelená loď klidně nalepená na skále je mi odpovědí. Marťas na nic nečeká, skáče do vody a doplave pro loď. Beru nejbližší házečku, která mi přišla pod ruku a hážu mu ji. Marťas cvaká loď a posílá ji do proudu. Mezitím mu Šimon háže svoji házečku a dopravuje Marťase do bezpečí. Vysedačka je nablízku. Navazujeme lodě a dáváme sbohem údolí Sesie a přesouváme se do Val Grande.

Před Verbanii zabočujeme doleva a zanedlouho jedeme po úzké silnici vedoucí do vesnice Rovegro, kolem které protéká San Bernardino. Projíždíme kolem vysedačky horního úseku a pokračujeme na spací parkoviště. Tam zjišťujeme, že spaní na tomto místě je zcela vyloučeno, celé parkoviště je jedna velká louže. Náš zrak spočinul na osamoceném domečku, který je kousek pod parkovištěm. Jdeme k němu prozkoumat terén. Loučka u vchodu vypadá slibně, ještě slibněji však vypadá terasa domu. Ten vypadá opuštěně, nicméně je na něj vidět ze silnice a v rámci dobrých vztahů s místníma jedeme zpátky k vysedačce a vhodně rozestavěnými auty tvoříme místo na spaní. Někde dole hučí voda a já s čelovkou na hlavě jdu zkontrolovat její stav. Bylo jí dost, spodní soutěska San Bernardina zase odolala a měl jsem takový dojem, že i horní úsek by byl dost drsný. Nechám to na ráno jak bude světlo. Zatímco jsem byl dole, kamarádi roztáhli plachtu a začli vyvařovat. Ondra začal ze svého skvělého vozu vytahovat jedno pivo za druhým, objevil se i rum s griotkou a něco blíže neurčené chuti. Nakonec jsme dopili snad všechna piva, co Ondrovi ještě zbyla a usínáme pod krásně jasnou hvězdnou oblohou…

pátek 23.5.

Otevírám oči a nevěřím tomu, co vidím, modrá obloha a skrze stromy se ke mně derou sluneční paprsky. Paráda. Při ranním vaření probíráme plán dnešního dne. Dopoledne chceme jet něco těžkého a na odpoledne jsme si vymysleli lehkou Maggiu. Ta má tu výhodu, že je na cestě domů a tudíž nebude žádné zdržení. Jelikož ranní prohlídka jenom potvrdila večerní zjištění o vodním stavu na řece, zvolili jsme variantu nechat se pokřtít vodou svatého Jana.

San Giovanni – vodopády – soutěska, už se těším, protože tato říčka nám chybí do splutí celé „svaté Trojice“: San Bernardino, San Giovanni a Cannobino. Tomu sice chybí San, ale ten, kdo ho sjel jim děkoval Už cestou k řece potkáváme několik vodáckých aut, to ještě nevíme co nás čeká u nasedačky. Tam je to doslova přecpáno lidma. My však pokračujeme až do vesničky Scareno. Dál už cesta nevede a tak zastavujeme na parkovišti s cílem naplánovat dnešní den. Holky jedou na kola, Ondra, Ostravák a Eda jdou na výlet a zbytek pojede San Giovanni se startem u vodopádů. Sundáváme holkám kola a Lída opět ladí svůj stroj, tentokrát řeší opotřebované brzdy. Ondra dostává mapu a krátké doporučení od Šimona, kam si mají zajít, my ostatní sedáme do auta a jedeme na nasedačku.

U startu je lidí jak much. Německá partička asi 8 lidí, která má 2 fotografy, jezdí stále dokola ony čtyři vodopády a spouště jen cvakají. Další kajakáři stále přijíždějí, no v soutěsce bude těsno. Shazujeme lodě a vybalujeme hydro, které na sluníčku rychle schne. Němci nám posloužili jako čolci a my tak krásně vidíme, jak to jet. Bereme lodě a jdeme si stoupnout do fronty Nastupovali jsme pod mostem rozděleni na dvě skupiny, kvůli focení. V první jsem byl já, Marťas a Šimon, druhou tvořili Mira s Kubou. Nasedáme pod silničním mostem, kde celé představení začíná jednoduchým stupněm s válcem. Pokračuje se 1m vysokým stupněm, kde je šutr uprostřed, řeka se stáčí doleva. Jede se takovým bublajícím korýtkem, které končí pravou zákrutou a hned navazujícím prvním 4m vysokým vodopádem s malou lagunou s vracákem nalevo a kapsou napravo. Z tohoto bazénku voda padá dalším 4m vodopádem do velké laguny. Následuje klidnější pasáž v podobě 2m skoku do pravého vracáku, přejezd na levou stranu a závěrečný 4–5m skok do pěkného kotlíku. Člověk skáče dolů a naproti němu padá z ještě větší výšky přítok. Do toho všeho se svítí slunko, prostě nádhera.

První jede Šimon, pak já a skupinku uzavírá Marťas. Všichni si dáváme zastávku ve vracáku před prvním vodopádem a pak jen dobře držet stopu v nájezdu. Šimon si dává „imáge“ vracák pod skokem a jede ke druhému stupni. Jedu hned za ním, vracák však nestíhám, jel jsem více vpravo. Přejíždím přes hranu a skáču do druhé laguny. Dole jsem neustál přistání a eskymuju právě včas, abych stihl Marťasovu jízdu. Pohled, jak se objevuje vysoko nade mnou na hraně prvního vodopádu, je neskutečný. Je to fakt vysoko. O chvíli později všichni tři sedíme dole a Šimon jde vystřídat Kubu na postu fotografa. S Marťasem dlouho čekáme, než se objeví náš první borec. Za tu dobu projede ona „imáge“ partička a další skupina německým kajakářů. Konečně jsme se dočkali a vidíme přijíždět Miru. Radši jsem si měl sundat brýle, abych to neviděl.

Mira pokazil nájezd do prvního skoku, najel to vlevo na skálu, která ho otočila a milý Mira si to sjel ve své oblíbené pozici, totiž pozadu. To jsem se ještě smál. Dole Mira neúspěšně zvedá a mizí nám z dohledu v malé kapse. Říkám si, zvedne a jede dál. Usměv mi zamrzl ve chvíli, kdy se Mira znovu objevil ve značně nekajakářské pozici a to hlavou dolů. Ještě se nadechl před druhým stupněm a zhučel to dnem nahoru. Jeho trápení tím neskončilo, po vynoření opět nezvedl a proud ho namáčkl na skálu, u které se mu konečně podařilo vyeskymovat. Mira se usmívá, my ne. Šimon přechází s foťákem na závěrečný stupeň, my ho následujeme po vodě. Skáču do vracáku nad ním a najíždím poslední vodopád. Vynořuju se z vody, zastavuju tam, kde všichni nosí lodě nahoru a nesu loď taky. Mezitím kluci seskákali dolů do laguny. Snáším si loď pod druhý skok a jedu za žlutým Jefem dolů, kde Šimon velmi důrazně Mirovi vysvětluje, že na V-kové vodě prostě nejde jezdit vodopády hlavou dolů.

Pokračujeme dál, sluníčko nás příjemně hřeje, řeka se točí mezi kameny. Koryto řeky je ještě relativně otevřené, občas se sevře a objeví se těžká místa jako jeden zajímavý slide. Zastavujeme nad ním, celé to vypadá jako 2m skok v úzké skále, který se po nakoukání mění ve skluzavku, na jejímž konci je třeba točit doprava, voda tam tekla na skálu. Všichni bez problémů projíždíme. Následuje několik dalších stupňů, míjíme padlý strom ve vodě a přibližujeme se k jezu. Bez rozmýšlení přenášíme vlevo, kdo ví, co se kromě kamenů skrývá v pěně. V této části je řeka narušena lidskou činností, kolem vody se povalují obří trubky. Doufáme, že nedojde k takové nemilé věci, jako odvedení vody potrubím někam jinam. Z těchto černých myšlenek nás vytrhává hukot vody v kataraktu před námi. Vysedáme a vidíme partu německých kajakářů, kteří nás předjeli na vodopádech, kterak studují řeku. Za kataraktem je malý vracák a dál nic nevidíme, voda padá přes hranu dolů. Celé místo je těžko přístupné, proto ho obcházíme. Tam už čekají Němci s házečkama. Celý tento průser je pěkně vidět z fotek.

5m vysoký skok do losovacího zařízení. Vpravo hnusná, opravdu hnusná kapsa a vlevo dva kolující vracáky. Celý fígl úspěšného sjezdu spočíval ve správném nájezdu, ten musel být proveden kolem pravé skály, pak to stočit doleva a loď držet pevně, aby při vynoření neskočila špatným směrem. Jede první německý kajakář, který to sjel bez problémů. My jsme však s úžasem sledovali rozmístění jejich záchrany, která by v případě problému byla úplně na nic. Tři z nich stáli vysoko naproti skoku a nikdo nebyl na skalce, kde pak jistil Kuba. Já jsem se rozhodl to jet a jdu si pro loď, kterou přenáším přes rozbitý katarakt stejně jako Němci. Adrenalin mi krátí dech a já se soustředím jen na to, abych to bez chyby najel. Poslední z Němců sedá do lodi, chytá se do vracáku a mizí za hranou. O chvíli později jen vidím, jak Kuba hází házečku do kapsy, od Šimona letí další, ale světe div se nedoletí ke svému cíli. Ne že by Šimon nedohodil, ale jeho 25m házečka prostě nebyla dost dlouhá. Přibíhám na pomoc Kubovi a taháme nešťastníka skrz vodopád do vracáku na druhé straně. Loď i pádlo zůstaly v kapse, navíc pádlo vůbec není vidět. Následujících několik minut je ve znamení zmatku v německém táboře, včetně jednoho nepovedeného hodu házečkou. Nejsou schopni se domluvit, zda borce vytáhnout nahoru nebo co s ním, jeden z nich se bez jištění vydává pro loď do kapsy, bezúspěšně. Kajak však nějakým zázrakem opustil kapsu, zmocňuje se ho další z Němců a na hopšňuře s ním jede na druhou stranu, kde plaváček nastupuje. Co jim však slouží ke cti je fakt, že mají náhradní skládací pádlo. Kuba motá házečku, Šimon mi sděluje, že zbytek to obnáší. Sedám do kajaku podivně klidný, Kuba je připravený a já jedu. V hlavě se mi usídlila jediná myšlenka „doleva“. Padám do vývaru a vyjíždím pryč od kapsy, trochu mě potrápil kolovací vracák, ale žádné drama se nekonalo. Od této chvíle jedu sám s Němci a co je podstatné, řeka se zařezala hluboko do skály. Později jsem zjistil, že pro pokračování v soutěsce, to člověk prostě musel jet, jinak se tam nedalo dostat

Pod dalším stupněm se sjíždíme ve vracáku. Jsem trochu nervózní z jejich divného stylu jízdy a ukazování, domluva je naštěstí bez problémů v angličtině, ale přece. Většinu času jsem jel první a pořádně si to užíval. Hodně věcí se dalo jet na oči. U některých nepřehledných stupňů je přeci jen bezpečnější vystoupit, řeka je utopená v kaňonu a kolikrát není vidět za zatáčku a potkat tam strom není zrovna mým tajným snem.

U jednoho místa se málem konala další záchranná operace. Byl to 3m vysoký lomený stupeň, který vedl zprava do leva, kde se lomil a cesta pokračovala doprava. U lomu voda narážela na skálu a tvořila silný vývar, který tlačil na skálu a táhl na opačnou stranu, než byl výjezd. Vývar jsem pouze tušil, zato klidný vracák vpravo dole jsem viděl jasně. Držím se vpravo, před válcem si dám levý záběr a už sedím dole ve vracáku. Pádlem ukazuju, kam mají jet. První to sjel dobře. Zbytek se chytl do onoho vývaru, který je nechtěl pustit. Lezu rychle ven s házečkou. Naštěstí každý z nich po krátkém boji vyjel, aniž bych ji musel použít.

Řeka se zklidňuje, ale v jednom průjezdu na nás číhá strom. Dá se to projet opatrně vpravo, ale raději vylézám a obnáším. Soutěska se otevírá a já začínám přemýšlet nad tím, kudy ven. Podjíždíme pod prvním mostem, nahoru bych se snad nějak vyškrábal, ale jedu dál. Stále sleduju okolní příkré svahy, zda-li se něco neobjeví. Za dalším mostem míjíme levostranný přítok, kde probíhá jakási stavební činnost a z toho usuzuji, že se tady dá opustit řeka. Kousek za ním zastavujeme. Cestu dál tvoří dva stupně, oba se dají jet, ale před druhým je bezpodmínečně nutné jet úplně vpravo při skále. V řece je totiž padlý kmen, který se dá právě vpravo podjet. Rozhodnu se opustit řeku, už jen z toho důvodu, že se opět noří do soutěsky. Loučím se s borcema a jdu nahoru. Přes staveniště mě nechtějí pustit, ale nakonec se protáhnu kolem bagru na most. Vybaluju popruhy a instaluju nosný systém. Už chci vyrazit na cestu, ale něco mě donutilo jít zpátky na most. Dívám se dolů a co nevidím, kluci se zrovna objevují zpoza zatáčky, ale bez Miry. Ten skončil u kapsa vodopádu a šel zpět k autu.. Hvízdám na ně, krátce pokecáme a už valím za nimi. Staveniště elegantně obcházím, nasedám na přítoku a jedu k nim. Další čárka v seznamu sjetých řek Jsem u nich a dovídám se, že nasedali u toho prvního mostu, takže asi tak 300m výš po proudu. Ze soutěsky tedy nic neměli. Vylézáme z lodí, ale ne proto abychom řádně prozkoumali další kus řeky, prostě končíme. Tlačí nás i čas, je kolem půl třetí. Lezeme nahoru a stavebníci jsou pěkně naštvaní, ani se jim moc nedivím.

K cestě je to kousek, shazujeme lodě a se Šimonem jdeme k autu. Tam se setkáváme s Mirou, který nelenil a všem dal vysušit spacáky. Všechno balíme a jedeme pro lodě a kluky. Ti se mezitím seznámili se smečkou psů a stádečkem koz, které pobíhají po střeše blízkého stavení. Navazujeme lodě, když tu u nás zastavuje auto s německou značkou. V řidičovi poznáváme onoho průzkumníka kapsy, ten nás obdarovává pivem a s díky odjíždí. Čekáme na Ondru, který se zanedlouho objevuje a společně míříme do Verbanie, kde máme sraz s holkama v přístavu u ústí San Bernardina. Jsme v přístavu a holky nikde. Po krátkém SMS-kování zjišťujeme jejich polohu. Jsou taky v přístavu, ale u nástupního mola pro trajekty. Vím kde a jdu pro ně. Cestou se dovídám další z neuvěřitelných historek. Tato má název: Mlsný vrabec. Holky ji jistě rády povypráví. Navazujeme kola a spěcháme do supermarketu nakoupit dárečky. Přesun je pomalý, je pátek a cesty jsou ucpané. V obchodě hodinu pobíháme a vracíme s plnými náručemi k autu. Zahajujeme přesun k domovu se zastávkou v údolí Maggie.

Na vodu sedáme v neuvěřitelných osm večer. Kuba se obětoval a sváží tranzita. Večerní Maggie byla moc pěkná, byly i těžší místa, ale vše se obešlo bez jakýchkoliv nepříjemností. Na konci nás u řeky čeká Kuba a za zvuků jeho ukulele lezeme ven. Holky nám s úsměvem na rtech oznamují, že se dneska na vodě vůbec nebály. Vysedačku nám Kuba našel výbornou, jsme uprostřed kempu a převlékáme se před pizzerií 

Vyrážíme na cestu domů a nenápadně zahajujeme večírek. Cíl je jasný, dojet do Samnaun. Silnice jsou prázdné, takže to smažíme, co to dá. Na místě jsme kolem půl druhé v noci. Ani tato pokročilá hodina nám nezabrání ve večírku, jaký tunel ještě nezažil. Zmizela grappa, pětilitrový kanystr vína se držel delší dobu. Likvidujeme poslední zásoby rumu. Ostravák se nabídl, že bude vařit čaj s rumem. Všichni nadšeně souhlasíme, nejvíc asi Mira, který se stal tahounem večírku. Jdu spát a ostatní ještě paří. Ráno bude drsné…

sobota 24.5.

Ráno se probouzím, Ondra nikde. Jel prý kolem osmé, hodiny ukazují něco po 10 hodin. Jedeme nabrat naftu a míříme domů. Cesta je náročná, je horko, se Šimonem se střídáme v řízení. Zastávky na benzínkách nám zpestřuje svým vystoupením divadelní duo KuMi. Konečně přijíždíme do Brna, kde nás vítají horkovzdušné balóny. Jeden z nich dokonce přelétá nad loděnicí, kde se mohutně vybaluje auto. Objevuje se Hasan a zanedlouho přijíždí Danka i s Darkem. Uklízíme a čistíme vůz a přesouváme se do domečku na afterparty spojenou s promítáním fotek. Mile nás překvapil Mira svým fotografickým nadáním, zejména ranním kvízem „Poznej svého kamaráda“ a parádním zátiším se šiškou. Postupně se rozcházíme, někteří z nás jdou ještě do blízké hospody. Většina jede spát domů či na koleje a tak na loděnici spím jen já, Kuba, Šárka a Mira, alespoň myslím 

V neděli se budím před osmou, beru svoje věci a loučím se s rozespalými kamarády. Jedu zpátky do Boleslavi, kde zjišťuju, jak náročné je umýt tranzita WAPkou. Tankuju plnou a mířím do Prahy předat zpátky auto. Při zpáteční cestě autobusem se mi v hlavě honí myšlenky na další vodáckou akci…

««« Předchozí text: Itálie 2008 - díl třetí: Rally Val Sessera Následující text: Něco modré vody pro vyznavače bílé vody od Drobka »»»

| 4. 6. 2008 St 23.01 | WW | trvalý odkaz | tisk | 1762x