Kajak VUT

Itálie 2008 - díl třetí: Rally Val Sessera

Třetí díl italského výletu. Splutí Sermenzina pokračuje a krkavec čeká…

Řeka se po soutoku na chvíli zklidnila, to nám mělo dát chvilkový pocit bezpečí. Z toho nás velmi rychle vyvádí první peřeje. Lomená zatáčka s válcem na konci si trochu pohraje s Kubou. Zatím to všechno jde, ale postupně stále častěji vysedáme. Nikdo nechce zahučet do kapsy nebo se objímat se stromem. Stále je nutné jet dobrou stopu, řeka toho moc nepromíjí. Před dalším stupněm, ze kterého není vidět, co se tam skrývá, kluci vysedají. Dostávám instrukce od Šimona, že to je v pohodě, mám se držet vpravo. Vjíždím do toho plný očekávání, co že si to pro mě Sermenzino připravilo. Válec na konci boofuji a zajíždím do vracáku, lezu ven připraven jistit. Kluci to dávají na pohodu, Mira se z válce nechává vyvézt spodem, vypadá to efektně. Později jsem si uvědomil, že toto místo bylo vidět ze spacího místa u tunelu. Zastavujeme kousek od tohoto stupně, řeka zatáčí a klesá v peřejích dolů. Šimon, který jede první, na mne z vracáku za kamenem zuřivě gestikuluje. V hlavě mi probleskne vzpomínka na Mastallone, kde jsme se schovávali za kámen, s cílem zmást ostatní. Význam gest byl ale úplně jiný. Volně přeloženo „Bacha, támhle nás sleduje kamzík“. Kamzíka jsem neviděl, neboť zmizel dřív než mi to Šimon sdělil per huba. Jdu na průzkum, vše je jetelné, člověk se musí držet proudu. Celá tato pasáž končí válcem u mostku přes řeku. Sjíždím dolů a čekám na kluky. Blíží se Šimon a před oním posledním válcem ho rozhodí šutr a Šimon padá ksichtem na kámen. Trochu mi zatrnulo, ale když vyeskymoval, byl v pohodě, stačil tam strčit pádlo. Přijíždí i Mira, ten je zároveň poslední členem našeho týmu. Kuba se necítil na další pokračovaní a vysedl u tunelu a šel nám svézt auto. Zůstali jsme tedy tři.

Nakoukáváme hned první stupeň pod mostem. Levý průjezd hned zavrhujeme pro šutry v dopadu. Pravý se jeví jako jetelný i když zřetelně nevidíme co tam přesně je. Sedám do lodí, přijíždím na hranu asi 1,5m vysokého stupně, připraven boofnout, nebylo třeba. Vyklubal se z toho pěkný slide. Následuje několik lehčích peřejí a v dálce vidíme nejen blížící se jeskyni, ale hlavně dešťový mrak, který se rychle blíží. Zastavujeme 2 stupně nad jeskyní. Následující stupeň se dá jet takovým suchoskokem vlevo nebo pravým. Ten ale skrývá záludnost v podobě velmi úzkého průjezdu, který by se dal šikovně objet vlevo po skále, následovaný vývarem a něčím co připomínalo podemletou skálu. Poslední stupeň pořádně nevidíme, ale končí dost velkým vývarem. Začalo vydatně pršet, rozhodneme se to celé obnést až za jeskyni a pokračovat pod dvojstupněm. Při přenášení si všímáme posledního skoku před jeskyní. Byla to šikmá plotna, kde to dole jen vřelo. Scházíme po cestičce a naproti nám si to rázuje Kuba. Skládáme kajaky a jdeme prozkoumat řeku. Nájezd do dvoustupně je pěkně komplikovaný, musí se trefit přesně úzký nájezd s šikmými válci a hlavně se nepřevrátit, jinak to člověk celé proplave hlavou dolů. Převýšení je asi 4m. Dlouho přemýšlíme a nakonec nasedáme pod ním. Cestou pro lodě jsme svědky zvláštní podívané. K Šimonově lodi přilétá krkavec, sedá mu na loď a opět odlétá. Že by zlé znamení?. Na vodě pokračujeme už jen já a Šimon. Mirovi praskl svár na lodi. Celý kus splutí je zachycen Kubou na videu, končíme dva stupně za mostem. Po vynoření z vody po prvním skoku, jsem udělal tu chybu, že jsem se na chvíli kochal a nepádloval ven. To mělo za následek blízké seznámení se skalou. Měl jsem jet jak Šimon, doprava nebo jet poslední záběr levou rukou abych to stočil doprava. Každopádně poučení pro příště, kochat se až bezpečně sedím ve vracáku. Lehce rozhozen padám do posledního vývaru bokem, abych si na závěr potrénoval výjezd z válce Úspěšně vyjíždím ven, vše jistí Šimon s házečkou ze břehu. Převlékáme se do suchého a jedeme zpátky na základnu. Kuba se nám svěřuje, že při svážení auta měl problémy s řazením některých stupňů. Zapomněl si odemknout řazení. Ale abych ho uklidnil, mě se stalo úplně to samé na Sesii 

Přijíždíme do Carcofora a vysoko v kopcích vidíme pobíhat naše kamarády, kteří jsou právě na sestupu. My mezitím vaříme a postupně se k nám přidávají i horští výletníci. Po vydatném obědě relaxujeme. V plánu je ještě splutí Sesie s holkama, které se na to celý den těšily. Balíme tedy náš kemp a sjíždíme dolů do údolí. Zastavujeme u domečku a shazujeme lodě. Na vodu jdou jen holky a já se Šimonem. Vše začíná drsným nástupem na vodu. Po snesení lodí až k řece, chtějí holky nasednout hned u vody. Tento počin se vůbec, ale vůbec neslučoval s Šimonovými výukovými metodami. Nejdříve to chtěl vyřešit domluvou, aby nasedly pěkně na skále a sjely po ní dolů. Metoda hodného trenéra se nesetkala s úspěchem a Šimon volí drsnější variantu. Bere kajaky a dotáhne je na místo startu. Holky si jistě budou pamatovat, že příště mají radši jít samy, obě totiž schytaly rány od přesunovaných kajaků. Tím lekce nekončí, hned v lagunce je čekal povinný eskymák.

Vyrážíme na vodu. Byla to pohodová jízda zpestřená několika Šárčinými rozplavbami a tuším jednou plavbou Lídy. Šimon neustále vyžadoval eskymáky a holky svědomitě trénovaly. Jelikož jsme tento úsek Sesie jeli v následujících dnech ještě několikrát, eliminoval se počet Šárčiných plaveb na dvě, pokaždé na stejném místě, ale vždy chybělo málo a nebyla by žádná. Na vysedačce vaří kluci Mirovu loď a Šimon se k nim s odbornou radou přidává. Navazujeme a přesouváme se na nové spací místo. Je to pěkný plácek za tunelem, kousek před vesničkou San Giuseppe. Ke stavbě našeho párty stanu využíváme tranzita a stromu. Večeře pomalu přechází ve večírek a než definitivně usneme, probíhají manévry a bitva o místo na spaní. Dole šumí řeka…

úterý 20.5.

Start do dnešního byl nějaký pomalý, bylo poledne a my si sedíme v baru Nonay na kafi a plánujeme co pojedeme. Volba padla na Sesii, kterou pojedeme všichni. Ještě ráno jsme se Šimonem spřádali plány dát si odpoledne Sermenzu od přehrady v Rimascu do Ferventa. Tento původní záměr nedošel naplnění, i šneci byli toho dne rychlejší. Kuba se rozhodl jít na vysokohorskou túru, sólo výstup. Vyvezli jsme ho do Rimy, dál silnice nevedla. Cesta nahoru byla lemována spoustou místních, kteří se připravovali na lov pstruhů. Sjíždíme dolů na nasedačku. Rozdělili jsme se na dvě skupiny. Holky se Šimonem a Ostravákem jeli od domečku, ostatní nasedali na Sermenze na konci soutěsky, čili nás čekal katarakt v Balmucii. Čekání na svezení aut se protáhlo, neboť Šimon jel na pumpu do Varalla dofoukat vyměněné kolo.

Při pohledu na plácek, který jsme míjeli cestou k vodě, jsem si vzpomněl na akci před dvěmi lety, kdy jsme tady vegetili po tom, co nás auto nechalo ve štychu. Usmívám se a sedám na vodu. Pohodové sjetí na soutok obou řek a pak houpání ve vlnách Sesie. Svírající se skály a hukot dávají tušit nějakou čertovinu. Ano, je to on, oblíbený katarakt u Balmuccie. Nenechávám se rozptýlit skupinou kajakářů na břehu, kteří nakoukávájí toto místo a jedu rovnou dolů. Odborné prameny mluví o tom, že je nutné se držet vpravo, aby se člověk vyhnul všem žumpám po cestě. Toho se beze zbytku držím a přes poslední válec skáču do vracáku a sleduji za mnou jedoucí borce. Kousek pod kataraktem se připojuje zbytek týmu, holky beze slov odporu nasedají tak vysoko, jak jen strmá skála dovolí a sjíždí do vody. Celé splutí je Šimonem pojato jako trénink. Nájezdy do proudu, do vracáků, eskymování v proudu, to vše vylepšuje trenérskou pánvičkou. Na vysedačce se většina lidí věnuje očistě těla, zbytek se balí a popíjí víno.

Vracíme se zpět do hor, k tunelu před San Giuseppe a budujeme náš dočasný domov. Celý večer by se dal přirovnat k dílu Samuela Becketta – Čekání na Godota. Náš Godot, alias Kuba, dorazil se soumrakem za vytrvalého deště, společensky unaven. Bylo nám hned jasné, odkud vítr vane, naše podezření padlo na bar Nonay. Nemýlili jsme se. Kuba nás častoval historkami z výstupu a celý stan se pozvolna připojoval ke Kubově únavě. Opět se rozpršelo…

středa 21.5.

Ranní debata, co se pojede, se točí kolem Strony di Postua či Sessery. Po ranním jídle a balení našeho base campu vyrážíme směr Borgosesie. Necháme se vést navigací až ke Stroně. Řešení to není špatné, na místo jsme sice dorazili, ale ne po hlavní silnici, která vedla po pravém břehu. Silnice pro jedno vozidlo, zasekaná v lese, která vedla do Postuy, pro nás skončila ve chvíli, kdy se objevil průjezd mezi domy, kde jsme se s tranzitem nevešli. Naštěstí nám poradil kolem procházející pán, že se máme kousek vrátit a kolem hřbitova to objet. Po této drobné peripetii jsme konečně dorazili k řece. Tam jsme shledali, že vody zrovna není moc a ke sjetí to není. Po krátkém zevlingu jsme nasedli zpět a jedeme na Sesseru. Dorážíme do Coggioly, kde by měl být konec etapy a vymýšlíme kudy se dostat na nasedačku. Víme, že by to mělo být u elektrárny Piancone, tušíme, že se musíme dostat do Castagnea a od tama nějak k elektrárně. Navigace nás zavedla do Castagney a dál už musel navigátor vozu, tedy já, vzít na pomoc mapu, Gertovu knihu a čuch na vodu. Projíždíme pod jedním domem a z asfaltové silnice se stává šotolinová. Pravá strana silnice klesá do hlubokého údolí, kde tuším řeku. Řidič vozu, Šimon, není moc nadšen a ve chvíli kdy míjíme poutní místo Novareia a šotolina přechází ve štěrk, kde ve vyjetých kolejích tečou potůčky vody, důvěra v navigátora klesá k nule. Neustále mě nabádá, abych se podíval, co píše Gert o příjezdu k řece. Mrknul jsem tam a uviděl v textu napsané „rally Val Sessera“. Řidič reagoval ne zrovna přívětivě, ale já jsem věděl svoje, protože už jsem dole v údolí viděl vodu. Tou dobou už Ondra za námi nejede, má nízký podvozek. Najednou se před námi objevil tunel a my jsme trochu znejistěli, zda jím projedeme. Obavy nebyly na místě a kousek za tunelem vidíme elektrárnu Piancone, cesta k Sesseře byla nalezena a opravdu to byla rally. Sébastien Loeb by se divil.

Hned jdeme prozkoumat nasedací místo a několik stupňů, které jdou vidět z řeky. Vody je dostatek, jen se trochu bojíme, aby nám elektrárna neposlala nějakou vodu navíc, to se ale během plavby naštěstí nestalo. Znovu začalo pršet a my čekáme, až přeháňka přestane. Shazujeme lodě a převlíkáme se do hydra. Na vodu jde celý tranzit, kromě holek, které se učily.

Lezeme dolů k řece a vyrážíme. Už první stupně, které jsme viděli z cesty, dávají tušit, že zadarmo to nebude a opět jsme se ujistili, že autobus efekt funguje na 100%. Neustále vystupujeme a studujeme kudy to projet. Většinou se jedná o delší úseky, které vyžadují jištění jen na kritických pasážích. Nepříjemné na nakoukávání je to, že kameny pěkně kloužou, párkrát jsem se pěkné natáhl. Postupem času se jede na oči nebo vystoupí jen jeden z nás a řekne ostatním, takže máme dobré tempo. Těžší místa však prohlížíme a řádně jistíme. Vypečených míst bylo několik a na jednom z nich měl hlavní roli Mira. Byl to katarakt, který končil silným válcem, který tuším navíc rotoval a tlačil na skálu. Začalo to malým stupněm, poté následoval větší stupeň s válcem a závěr kataraktu se musel jet doleva a tím se vyhnout válci. Šimon jel první a projel to bez problémů, sice byl překvapen válcem v horní části, ale zvládl to bez problémů. Druhý jsem jel já a po Šimonově upozornění jsem byl na válec připraven a závěrečný průjezd vlevo kolem marastu jsem také zvládl. Marťas měl trochu divočejší jízdu, první válec ho prásknul a začalo jít do tuhého, proud ho svezl doprava, Marťas vyzvedal a přejezd na levou stranu stihl včas. Mirův sjezd byl ještě ostřejší, taky se práskl nahoře, ale přejezd mu tak dobře nevyšel a dole ho chytil válec, chvíli si v něm pobyl, zvedal co to dalo a to už mu tam letěla házečka, naštěstí ho válec pustil. Mirovi se nedařilo zvednout a proud ho navíc tlačil na skálu za kataraktem. Nakonec to úspěšně vyzvedal a říkal, že už byl připraven na krysu. Kuba jel poslední a my jsme byli připraveni na případnou záchranu. Kuba začal najíždět se svým typickým „číhacím“ výrazem. Chytil se za prvním stupněm do vracáku a tím ztratil rychlost na průjezd prvním válcem, který s ním zacvičil, ale Kuba to ustál a závěr zvládl výborně.

Na jednom z dalších stupňů se mi povedlo zmizet celý i s Jefem pod vodu. Byl to asi 2m stupeň s šutrem uprostřed kolem kterého tekla voda. Vlevo kolem kamene to byl lomený skok s nejistým dopadem do šutrů, vlevo to vypadalo čistě. Z lodi jsem ani nelez, kluci mi řekli, že mám jet, tak jsem jel. Myslel jsem, že tam bude alespoň nějaký náznak hrany, o kterou bych boofnul, ale nic. Zajel jsem pod hladinu a takovým zvláštně plynulým způsobem se vynořil. Marťas trochu překvapeně řekl Šimonovi, že jsem tam zmizel celý. To už jsem seděl dole ve vracáku a čekal jsem, jak pojedou ostatní. Další jel Šimon a zmizel tam úplně stejně jako já, vynořil se vysmátý co to s ním provedlo. Zajel do vracáku vlevo s tím, že vystoupí a bude fotit. Ale bohužel se náhle objevila škoda většího hospodářského rozsahu a Šimonovi shodila vodotěsný obal na foťák do vody, který se otevřel a z focení tak nic nebylo. Marťas s Mirou to sjeli obdobně jako my, ale Kuba vychytal asi nejlepší cestu. Jel to kolem šutru a směřoval loď zleva doprava, vpravo dole totiž byl kámen, přes který tekla voda a vytvářel takový malý skokánek, takže Kuba dopadl naplocho do pěny a vůbec se nepotopil. Ráz řeky se postupně měnil, jak jsme se blížili k Coggiole, byl stále patrnější zásah člověka, řeka byla rozbagrovaná a postupně regulovaná. Cestu jsme zakončili u lanového mostu asi kilometr od plánovaného konce.

Dobrodružství ale nebyl konec, protože jsme museli zpátky pro auto, jediná cesta byla vydat se pěšky proti proudu řeky a prvního jezu vylézt zpátky nahoru na silnici. Společně se Šimonem jsme se vydali pro auto, Marťas, Mira a Kuba na nás čekali u mostu a jak se později ukázalo, donesli lodě na parkoviště k prvnímu mostu v Coggiole. Cesta kolem řeky vedla po rybářské stezce, takže jsme věděli kudy jít. Postupně se ale vytrácela a my jsme byli nuceni přeplavat na druhý břeh a jít po starém akvaduktu až k jezu, přebrodit na druhou stranu, vydrápat se k silnici vedoucí k malé elektrárně a pak zpět na rally silnici. U auta nás čekaly holky a taky další auto s německými kajakáři, se kterými jsme se podělili o informace z Sessery. Příjemné bylo to, že ač byla na řece těžká místa, žádné jsme neobnášeli.

Následoval přesun vozem na zmíněné parkoviště v Coggiole a cesta zpět do našeho kempu u tunelu před San Giuseppe. Cestou jsme se zastavili v Borgosesi a nakoupili. V kempu nás už čekala posádka druhého vozu, která si toho dne sjela úsek na Sesii a sice od spoglecu u Balmucie do Balangery. Jel pouze Ondra s Ostravákem, Eda se obětoval a svezl jim auto.

Všichni vařili až na Šimona a mně, my jsme se ládovali brambůrkami a jinými pochutinami, popřípadě co nám kdo nabídl , takže jsme toho moc nepojedli a podle toho taky vypadalo. Toho večera byla druhá pořádná party, která byla ve znamení oslavy sjetí Sessery. Nerezové štamprle se jen míhaly a víno teklo proudem. Celou dobu pršelo, takže alkoholové opojení přišlo vhod, člověk nevnímal tu vodu, co pod ním protékala. Uléháme ke spánku ve značném chaosu, Šimon v takovém, že si ani nenafoukl karimatku. V nestřeženém okamžiku, kdy z ní na chvíli slezl, ji dofouknu. Konečně jsme byli všichni zalezlí, zhasínám lampu a mám s tím sakra problémy…

««« Předchozí text: Itálie 2008 - díl druhý: Pekař a tučňáci Následující text: Itálie 2008 - díl čtvrtý a poslední: Svatá Trojice a mlsný vrabec »»»

| 3. 6. 2008 Út 10.00 | WW | trvalý odkaz | tisk | 1559x