Kajak VUT

Zamykání Doubravy 2023

… jako něžný úvod do sjíždění tekoucí vody

Roman

Je krásný podzimní den a čekáme v početné skupině vodáků na začátek vypouštění VN Pařížov. Jako naprostý zelenáč na tekoucí vodě dostávám několik rad:

1. Když se půjdeš koupat, nestoupej hned na dno.
2. Když tedy už půjdeš plavat, zahoď pádlo.
3. Na rozhraní nastav loď proudu.
4. Jinak pádluj.

To byly dobré rady, to jsem přesně měl udělat. Takže:

Nasednout umím a rozjet se též. A nebojím se toho. První stupínek byl pohoda. Sedíš pevně v kajaku a jsi pán. Tak jedem, určitě to bude jak na Svratce, jen to pojede tak nějak i samo. První zatáčka s rozhraním ovšem ukázala, že jsou tu i nějaké novinky a že reagovat na rozhraní na proud ze strany náklonem proti proudu je špatný nápad. Plavba dnem nahoru s objímáním kajaku v zoufale snaze udržet vodu nad hladinou mi Doubrava odpustila – vykrysilo mě to tak nějak samo. Na psychice musím zapracovat, začít panikařit se neukázalo jako optimální postup. Stejně tak na to dno jsem hned stoupat taky neměl, ale dobře to dopadlo. Podobná komedie se pak ještě opakovala několikrát, ale už jsem začal alespoň pasivně plavat, moc jsem si neublížil a oddílový kolegové mi vždycky nějak pomohli zachránit loď, pádlo a moji maličkost. Oddílová spižírna holt bude bohatší o nějaký ten krysí rum…

Po pár krysách v polovině jsem s radostí vystoupil, vydechl a dal si pivo. Druhé už jsem celé nestihl, jede se dál. Tak si tak nějak pádluji a v peřeji najednou zjistím, že sedím na kameni a najednou se nikam nejede. Zkouším se nějak rozhoupat, rozhýbat, ale úspěch nevalný. Nakonec se zadaří, ale k mému překvapení najednou jedu peřej pozpátku. OK, nepanikařím, držím balanc a kupodivu se to obešlo bez krysy: najednou klidný úsek a já se v klidu můžu otočit a pokračovat.

V další zatáčce opodál mě silnější proud natlačí na baraku a co teď? Tak chvilku jedu s kolegy, než se toto neplánované spojenectví nějak samo rozpojilo. Klid ale dlouho nemám, proud mě žene na nějaký šutr a moc se mi nedaří se mu vyhnout. K mému štěstí na něm ztroskotal jezdec na paddleboardu a než mě to otočí, stihne mi podat ruku a já hlavou nahoru a dnem dolů odjedu bez ztráty kytičky.

Dostáváme se k proslavenému úseku s kamenem sv. Martina. Vystoupit a nakouknout a jde se na to. Moje Anička to projela bez problémů, tak snad to půjde taky tak. No, úplně se nepovedlo, nějak jsem stihl jeden záběr, který k manévru nestačil a já to napral přímo do Martina. Pomaličku dopluji dnem nahoru objímaje kajak snaže se nepotopit hlavu, než z kajaku nějak malou vlnkou vypadnu. Zbytek cesty už se obešel bez krys, ono těch pět docela stačilo. Vystupujeme v Ronově Na to, jak bylo pěkně, mi je nějak zima, ale to pivo chutná báječně. Přežil jsem.

Závěr se uskutečnil v Hromu do palice, mojí oblíbené restauraci v Chotěboři, třináctky tekly proudem, žebra chutnala a já přemítal nad nějakým závěrem: Po první plavbě na něčem tekoucím začne ten trénink dávat větší smysl. Nepanikařit je univerzální rada, nejen pro stopaře po galaxii. I krysit se musí umět. A hlavně pádlovat! Martin je prý taková vodácká maturita a v dubnu mě tedy čeká reparát.

Na závěr bych rád poděkoval Skautu Ronov za uspořádání akce. Budu se těšit příště!

Roman

««« Předchozí text: Posilovna 2023/4 Následující text: Zimní setkání na Blatinách 2024 »»»

Marek | 15. 1. 2024 Po 17.28 | WW | trvalý odkaz | tisk | 789x