Kajak VUT

Můj první oddílový výjezd

Po třech letech v oddíle jsem si řekl, že konečně nastal čas, abych se i já podíval na svém plastovém plavidle dál, než na Svratku u loděnice. Tento debut se měl odehrát na kanále České Vrbné. Mám něco naježděno na vzducholodích, a tak jsem už alespoň věděl, jak takový kanál vypadá. Obav bylo přesto mnoho. Přijme mě kolektiv? Přežiju průjezd kanálem? Co moje mizerná fyzička? Umím po Covidovém roce 2020 ještě spát venku a vyčistit si zuby s decilitrem vody?

V pátek v pozdním odpoledni jsem zamával na balkón ženě a prckovi, když mě Majkl ochotně přijel nabrat až před dům. Na loděnici jsme úspěšně složili tetris ze všech potřebných věcí do auta, získali čtvrtého člena posádky, Vláďu, a také Střechův gril a narozeninový dort. O prvním věděl, o druhém zatím nikoli a tak to mělo ještě dvě noci zůstat.

Posádka Hermése sice vyjela z loděnice opačným směrem než na Vrbné, ale tato zajížďka přinesla dvě kytary a tak samotná cesta ubíhala vesele, a jak při ní mizelo Diplomatico, mizely i některé mé obavy. Radio jsme sice celou cestu nezapli, přesto bych si dovolil nazvat hudební atmosféru v autě kulturním zážitkem. Jestli příjemným, to je sporné, ale kulturním dozajista ano.

Večer po příjezdu na místo se odehrála už jen krátká dvouhodinová stand up party před stany. V sobotu ráno jsem se vzbudil zimou. Noc asi ještě nebyla letní, zato spacák ano. Ukázalo se, že tábořit zatím stále umím a do rána jsem tedy přežil. Odměnou byl nejen holý život, ale navíc i snídaně v milém kolektivu.

obrazek Nástup na rozcvičku byl trenéry stanoven na příjemných 10:30 hodin na nepříjemně vzdáleném druhém konci areálu. Po přenesení kajaku na start a důležitém rozcvičení celého těla, si moje celé tělo všimlo, že to byla pro něj největší námaha za poslední dobu, a domnívalo se, že by tedy již měl být brzy konec. Domnívalo se ovšem špatně.

Nastoupili jsme na vodu do horního bazénku. Každý jak uměl. Já zvolil efektní skok z mola, který jsem neuměl. Mám ale hodnou loď, takže jsem se jen trapně zakymácel a dno lodi zůstalo dole. Nějak po haluzi jsem sjel první vlnu a to probudilo nějaké ty hormony štěstí. Štěstí se mě nakonec drželo skoro celé ježdění, takže i když jsem se prakticky nenaučil nic, tak dno lodi se nad hladinu podívalo až chvíli před začátkem odpoledního nácviku vodní záchrany, kdy mi do dráhy najel jiný, naštěstí zkušený kajakář. Ten mě sice převrátil, ale zase mi rovnou dostrkal loď ke břehu a ještě se mi omluvil, čehož si velmi vážím, neboť si stejně myslím, že ta srážka byla i moje vina.

Namočen a tedy plně připraven na lekci vodní záchrany jsem pak čekal, co se bude dít. Výklad trenérů byl jasný, názorný, a příjemně stručný. O to více jsme si pak mohli užít nácvik na suchu i na vodě. K nácviku na vodě bych chtěl jen poznamenat to, že jsem nikdy nepotkal partu svěřenců, kteří by byli tak ochotní ke skákání do ledové proudící vody, jako tito. (Většinou to na jiných zájezdech dopadlo tak, že aby si všichni zkusili hod házečkou na plovoucího alespoň jednou, musel jsem skákat několikrát já.) obrazek

U večerního grilování jsem zaznamenal, že mě lidé skutečně oslovují přezdívkou z fóra, což mě mírně překvapilo, neboť když jsem se před lety na to fórum registroval, a chtělo to po mě vyplnit přezdívku, měl jsem za to, že to má být jen jakýsi alias pro účely internetové anonymity. Vznik té přezdívky má sice svůj příběh, ale s lidmi, kteří mi ji dali už jsem se dávno neviděl. Měnit ji teď za své skutečné jméno už ale nemá cenu, protože by zase nikdo nevěděl, o koho jde :-D Ale slyším i na to svoje jméno.

Samotné grilování bylo pak pro mě příjemnou společenskou i gastronomickou událostí, která se později znovu proměnila v událost kulturní. Vláďa i Majkl naštěstí hráli lépe než já a tak kulturní část mohla skončit až po jedné hodině ranní. Pan domácí v karavanu vedle byl buď hluchý a nebo má můj obdiv za neobvyklou společenskou toleranci, kterou ten večer prokázal.

Nedělní ráno bylo ozvláštněno Střechovou narozeninovou oslavou se zvláštním důrazem na růžové plameňáky, kteří se skvěle snoubili s jeho věkem, který zde záměrně neuvádím. Trénink začal po rozebrání medového dortu. obrazek

Celou sobotu jsem se bál, že se převrátím. Dnes jsem se tedy rozhodl s tímto stavem mysli skoncovat a radši jsem skočil do vody ještě před nasednutím do lodi, abych se pro nadcházející tréninkový den patřičně aklimatizoval. To se následně ukázalo jako dobré rozhodnutí, protože už v dopolední části jsem se nedobrovolně znovu aklimatizoval hned dvakrát. Sehnyho poznámku o tom, že moje loď Karnali by se mohla pod mým zadkem přejmenovat na Carnage (masakr) jsem navnímal a sháním voděodolné barvy.

V odpolední části už jsem se moc dobře necítil. Mnozí kajakáři, včetně mě, si neuvědomili sílu víkendového slunce, schovaného nad mraky, a nastupovali na vodu s počínajícím úžehem. Mě navíc ještě bolela hlava od ucha, jak jsem sebou dopoledne plácnul pod hladinu. Byla to dost silná bolest, ale řeku bych taky musel dojet a kanál jsem zaplatil i na odpoledne, tak jsem ještě něco zkoušel potrénovat. Družstvo, ve kterém jsem teď jezdil, mělo 4 členy. Mě a tři ženy. Všechny jezdily líp než já.

Na cestu domů se pak Hermés vydal v 17:10. S Vláďou jsme v kabině virtuální elektronickou tužkou rozebrali ještě jednou několik situací a mé dotazy. Zbytek cesty jsem strávil v polospánku, který trochu mírnil bolest hlavy. Majkl nás přes všechny uzávěrky silnic bezpečně dopravil na loděnici, kde jsme vyložili vybavení, a pak znovu i před dům, za což mu ještě jednou moc děkuji.

Závěr a poučení: Všichni na mě byli hodní a pokud jsem třeba někoho štval, tak mi to neřekl. (Pokud jsem vás štval, tak mi to řekněte, nebo hrozí, že se to bude dít opakovaně.) Čekal jsem, že na vodě budu docela marný, a to se i splnilo. Všichni trenéři mi nezávisle na sobě říkali a radili to samé. Věřil jsem už tomu prvnímu, ale vědět, co chci udělat, a proč to chci udělat, ještě automaticky neznamená, že to umím udělat. Děkuji tedy trenérům, že mi řekli, co mám dělat, a na tom, abych to uměl udělat, musím prostě zapracovat. Klidně mi to tedy opakujte i dál. Taky musím makat na fyzičce, koupit si hopku a pohledat krytky uší do přilby. A tohle bych bez uplynulého víkendu nevěděl. Díky za něj.

Petr Ješko – hug

««« Předchozí text: Jak letos s oddílem (na vodu!-) Následující text: Tréninky 2021 - Infoschůzka středa 9. června v 18:00 »»»