Kajak VUT

Montenegro 2019

18. 4. 2019 Zelený čtvrtek – odjezd
Dnešní ráno zdá se být jako každé jiné; 5.40 zvoní první z budíků, který přesně vyměřených pravidelných intervalech 9 minut odsouvám tak, abych jako každé ráno stihla přesně naplánovaný sprint do práce. Nejsem žádný amatér a zkušeně uháním do zaměstnání. Dnešní den je „stálo“ pracovně téměř po čtyřech letech v současné práci poslední, tak je to zvláštní pocit, ale mám dost práce a tak den utíká rychleji než voda v řece. Navíc pospíchám, abych stihla včas všechno dochystat směr Montenegro…

Z práce se přesunuju domů, smažím řízky a následně se je snažím natlačit už do již tak velmi komprimovaného zavazadla. Přijíždí Klárka a přesunujeme se na loděnici. Tady už čeká Honza a o chvíli později se dostavuje i Střecha. Stíhám zelené pivo a pak zahajujeme trochu tetrisu na rozcvičku. I když se to zdá neuvěřitelné, tak se nakonec všichni a s téměř vším skládáme do Honzovi malé Astry. Na loděnici zůstává jen pár „nepodstatných“ věcí a skoro načas se zpožděním pouhých 3 půl hodin vyrážíme směr Podgorica!

19. 4. 2019 pátek – Podgorica
Cesta ubíhá poměrně rychle. Dělíme se o řízení, pospáváme, povídáme, čteme. Najednou je ráno a my jsme někde na chorvatské dálnici. Rozhodujeme se ráno zahájit kafem a tak se zastavujeme na první vhodné benzínce. Shodou náhod tady potkáváme posádku Leni, což považuju za slušnou haluz. Když Střecha zahlásí kajakářské auto, které tu stojí taky, tak mu rozespale říkám, že to naši být nemůžou, protože jsou někde na cestě za námi. Trochu se proberu, a až když na střeše auta s českou SPZ rozeznám červené RPM, už vím a jdu zdravit najisto. Je prostým faktem, že se věci nedějí jen tak a hned o pár chvil v Bosně jsme rádi, tedy s určitostí my, že jsme se potkali. Pomáhají nám provizorně vyřešit osud, který potkal naši zahrádku, která se rozhodla s námi dále necestovat. Po pár hodinkách špekulování, opravují kluci zahrádku šutrama, rychlovazačem a motlitbama. Tohle provizorní řešení pak nakonec střídavě dobře funguje po celou dobu dovolené.

S Červama si dáváme sraz na významném místě v Podgorici. Celkem bez problému se bez další větší nápovědy všichni v hlavním městě potkáváme na parkecu u obchodního domu, kde pořizujeme místní SIM karty s ultra výhodným voláním a další nezbytnosti. Na vodu už to dneska nevypadá, přesunujeme se tedy raději obhlédnout terén a najít spačku. Tábor rozkládáme na krásném místě nedaleko albánských hranic na startu zítřejšího úseku řeky Cijevny.

Krátký večírek a těšíme se na další den!

20. 4. 2019 sobota – Cijevna
Dnes je na pořadu dne romantika na rozpádlování – úsek řeky Cijevna, krasové řeky pramenící v Albánii za zhruba WW II – II+.

Nasedáme na průzračně modrou vodu a proud nás unáší opravdu čarokrásnou krajinou. Řeka je zařezaná pro mne v monumentálním kaňonu a je opravdu krásná. Je však třeba mít se na pozoru, protože je také dost provrtaná a nádherná jeskyně, kterou proplouváme, tu určitě není jediná.

Posádky barak se sžívají, cvičíme vodáckou signalizaci a plavba ubíhá. Vybraný úsek má dvě výraznější místa, z nichž jedno tvoří polorozbořený jez a druhé pak peřejka, do které se nechce všem.

Jez se za téhle vody dá v klidu obnést vpravo a vcelku suchou nohou. Odvážnější si ho mohou dát vlevo po proudu, kde je protrhlý, avšak tahle lajna zrovna moc důvěry nevzbuzuje. Střecha najíždí vlevo, zřejmě aby se mrknul, jak to tam vypadá a vzápětí najíždí do peřeje na „R“. V pořádku přistává pod jezem a signalizuje, že to nejlepší nápad zřejmě nebyl. Myslím, že tam úplně nechtěl, což dole potvrzuje. Hláška neboj se nic „Střecha to najede“ se ujímá okamžitě.

Cijevna si vybírá jednu kajakářskou a jednu barakáckou daň, ale nakonec všichni v pořádku a někteří se zážitky přistáváme na vysedačce.

Přejíždíme k jezeru Plav, ze kterého přímo ústí řeka Lim, kterou máme v plánu pro následující den. Navigují kluci a tak se vydáváme na cestu přes první hory a doly. Že jsme zdolali sedlo jen tak pro formu, se dozvídáme až v kempu. Ostatní zvolili trasu objízdnou, o něco delší, ale za to o pár serpentin mírnější. Astra serpentinami hrdě stoupá, a když v sedle vysedáme na pauzu, jsme fakt vysoko a je zima. Sjíždíme dolů. V autě poklimbávám, a tak když se podívám ven, mě trochu vyděsí, že z okýnka nevidím černou tmu, ale růžovou loď. Zastavujeme, převazujeme a já už nespím. Dorážíme na místo, kde se potkáváme s ostatními a hledáme nějaké punkové místečko, což jde ve tmě v obydlené oblasti fakt dost těžko. Nějakou dobu hledáme, ale nakonec končíme v kempu. Bylo třeba to zkusit!

21. 4. 2019 neděle – Lim
Řeku Lim popisují rozdílné kilometráže velmi různě. Při ranní kávičce a listování v jednom z DKV, začínám mít trochu strach. Na klidu mi nepřidává, když v jednom ze zdrojů, které k řece máme, dohledávám větu o peřejích, které polykají rafty. Zdá se to být přísné, ale určitě jen straší. Vodočet tu není, takže kolik vody je v řece, která vytéká přímo z jezera Plav, nevíme, ale určitě je to akorát.

Trochu se poprohazujeme a tvoříme dvě na sobě více méně nezávislé skupinky. Baraky ve složení Tomo, Káťa; Alča, Evča a Adam s Klárkou doprovází safety kajaky Červ s Kubou.

My, zbývající jedeme kousek za nimi. Najíždí nám Střecha, což jsme po jeho výkonu na Cijevně všichni celkem “v klidu“ a skupinku uzavírá Honza. Mezi nimi pendlujeme v přesně neurčeném pořadí Leňa a já. Podle DKV má po dvou pravostranných přítocích řeka nabýt na spádu a rychlosti. Hezky odsýpá a já pořád čekám, kdy to přijde.

Nakonec ale nepřichází vcelku nic, jen spousta bordelu kolem řeky, což je velká škoda, protože okolí je nádherné.

O co nás zklamala řeka, to si vynahrazujeme večírkem, který jako obvykle začíná úplně nevinně. Radové s Leňou odjíždějí na výzvědy k řece Zlorečica, kterou máme zítra v plánu splout, výletu chtivý odjíždějí k vodopádu a já cítím večírek, tudíž se zkušeně hlásím k tvorbě večeře. Nemýlím se. S holkama a Tomem si máme co říct, zanedlouho pak přijíždějí i zkroušení Radové a později do již pokročilého večírku i výletníci. Jsou sice trošku pozadu, ale statečně se nás dohánějí. Napomáhá tomu udělení trestného panáku za nadměrné používání telefonu a večírek nás jednoduše pohlcuje.

22. 4. 2019 Velikonoční pondělí – Zlořečica
Ráno nás vítá námrazou a tak nedočkavě čekáme na slunce. Dáváme snídani a vedeme moudré řeči. Červ predikuje, že když je dobrý večírek, bývá to pak přísné. Rada se nikdy nemýlí. Než to s konečnou platností potvrdíme, tak se ne příliš dobrovolně necháme vymrskat, rozdáme vajíčka, kluci pozkouší zda lze rozmáčknout vajíčko pouze v jedné ruce speciálním způsobem (Rada Kubík, tvrdí, že ne – Rada Červ přesvědčuje o opaku) a balíme tábor. Dnešní program je řeka Zlorečica.

Řeka Zlorečica, ležící nedaleko národního parku Prokletije, tak jak ji popsal Červ, je řeka standartní obtížnosti, kam bychom se měli určitě jet podívat už jenom kvůli jejímu názvu. Při včerejším průzkumu výzvědná skupina nevyzvěděla kromě opice nic, co by nám mělo bránit splutí. Na vodu tedy nasedáme jako obvykle; tentokrát s Adamem v kajaku a bez Klárky, která nám dělá pendl. Skupinky necháváme stejné, jen zaměňujeme jejich pořadí – tedy kajaky a až poté baraky. Očekáváme potok se stromy a spádem. Na nasedačce se nám místňál pokouší něco říct, ale lze jen s těží rozeznat, zda je totálně pod parou nebo už šedé myšky běhají všude kolem něj. Navíc mu nikdo moc nerozumí.

Potok je celkem svižný a je třeba být na pozoru před stromy, které číhají skoro v každé zatáčce. Na první větší peřejce se zvrhává loď Adama a máme plaváčka. Pod peřejí je však bazén, takže se dostává rychle na břeh. Chytáme loď a dvě pádla, které si její záchrana vyžádá. Nakonec se vše daří a pokračujeme dál. Předjíždějí nás baraky, se kterými se za pár zatáček shledáváme. To už nám ale signalizují X, tedy nesjízdné místo. Proud je tu překvapivě vcelku silný a vracáky ne příliš velké.

Vylézt ven se však dá a daří se to všem. Drápeme se s loděmi do velmi prudkého a velmi hustě zarostlého svahu. Se Střechou narážíme na pěšinu, na jejíž projití by se mačeta opravdu hodila. Z džungle se ale po chvíli stává opravdová pěšina, po které se celkem pohodlně dostáváme dál dolů po proudu. Přetahujeme a slaňujeme dolů ze skály lodě. Ze skalní vyhlídky si lze prohlédnout celý zátaras.

Zátaras tvoří naplavenina stromů, které uzavírají soutěsku jako přehradu. Nasedáme a pokračujeme dál, stromů je potok i nadále plný, ale dá se jim vcelku v pohodě vyhnout. Více méně se všichni bez větších trablí dostáváme k vysedačcce. Leňa s Alčou Zlorečicu odškrtávají, jako sjetou s poznámkou, že znovu ji už opakovat netřeba – souhlasím.

Jedem na nákup, burek a zmrzku a pokračujeme přes kopec, zpátky směrem k Morače. K tábořišti na soutoku s Mrtvicí tentokrát přijíždíme ještě za světla. V kempu je s námi i skupina Němců, od kterých Kubík získává cenné rady. Zítřejší plán je Horní Morača od monastýru s možností splutí jejího kaňonu, tak uvidíme.

23. 4. 2019 úterý – Morača
Ráno zahajujeme obhlídkou kaňonu Platje řeky Morače který je dobře viditelný ze silnice. Zastavujeme za silničním tunelem, kde lze zaparkovat a podívat se do hlubiny pod námi. Využíváme tak možnosti si jeho zásadní místa dobře prohlédnout. Kdo má rád adrenalin, může se kousek silničním tunelem vrátit a nakoukat i úsek výš. Myslím, že potřebná porce odvahy k projití tunelu je však skoro srovnatelná s myšlenkami na splutí úseku pod námi. Informace máme sporadické, nikdo z nás tento úsek před tím nejel, a tak trávíme obhlídkou docela dost času. Zdá se, že je poměrně hodně vody, a když pod námi vidíme obrovský válec, který je o kousek dál následovaným dlouhým kataraktem, tak trochu víme, že realita bude o to monstróznější. Uvidíme, jak půjde horní úsek od monastýru po soutok s Mrtvicí a pak se rozhodneme, co s tím dál.

Horní Morača je opravdu krásná. Řeka je zaříznutá v údolí, kontinuálního charakteru a pod každou zajímavější peřejí můžeme nalézt její dno, takže případné plaváčky, lze celkem v klidu odlovit, což si sami vyzkoušíme. Lovíme celkem dvakrát. Jednou baraku Evči a Alči – rychlá práce Tomovi házečky a jednou Kubíka, který si zřejmě nedával pozor na skály, kterým se chce tu a tam vyhnout. Kubíkově kryse je však třeba přiznat i Červův podíl, který důsledně dával pozor, aby když už se zdálo, že by snad Kubík mohl vyzvedat, raději se do dna jeho lodi pořádně opřel, aby mu pomohl – nahoru. Míjíme pár hadů, stromů, aut v řece a plavba utíká.

Pořád se něco děje, takže se v poměrně svižném tempu dostáváme k soutoku s Mrtvicí.

Byť na vodě nejsme z nejpomalejších, tak náš startovací čas naopak nejlepší není a na vodu se dostáváme poměrně pozdě. Když se dorážíme k pegelu, jehož výška nás zajímá pro úsek pod námi, je hodina už celkem pokročilá, pegel nad limit, blíží se bouřka a více výmluv si pro koupačku a otevření piva ani nehledáme.

Dnes si dovolujeme luxus kempu a sprchy. Večer hoří vatra, a i když nás s pokročilejší hodinou u ohně nezbývá moc, tak se vcelku rozjíždí takový docela malý večírek. Padá Legendario, zábrany a málem i spánek dobrých lidí. Záchrana však přichází z nečekaných vod a to hrdinským zásahem Toma; který, a to dokonce dvakrát, se ho pokouší večírek svým vlastním tělem zeslabit. Rada Červ nás v mezidobí všechny chválí, Rada Kubík už zařezává. Pro jistotu se chválíme i sami; schopnosti máme, ale nejedeme!

24. 4 – 25. 4. 2019 středa, čtvrtek – Tara
Ráno nás vítá slunce. V plánu je perla balkánu a to řeka Tara. Jedná se prý o jednu z nejkrásnějších černohorských řek, která protéká národním parkem Durmitor. Její splutí je však zpoplatněno a to poměrně nemalou částkou, kterou ale stojí za to investovat. Jelikož část skupiny už má splutí kaňonu Tary několikrát za sebou, rozdělujeme se na dvě skupiny – tu lepší a stejně dobrou. Radové a Leňa se rozhodují pro splutí hornějšího úseku a zbytek pro expedici. Poplatek, který je třeba zaplatit, platíme na vazišti vorů, kde už na nás čeká výběrčí. Složitým výpočtem, na který ani inženýři nestačí, se dostáváme k částce, kterou je třeba zaplatit. Vychází to přibližně 55 e na hlavu pro dvojdenní permit.

Na dvojdenní expedici vyrážejí 3 baraky a 2 safety kajaky naložené až po límec pivem. I když se zdá, že nikdy nevyrazíme, tak nakonec i přes všechny logistické potíže, obtěžkaní nákladem vyrážíme do monumentálního kaňonu. Dnešní úsek by měl být kochací, zcela klidný, trochu houpavý pod mostem. Pegel po pravé straně těsně nad mostem ukazuje 140 cm. Když pak záhy vjíždím do peřeje pod mostem, která byla opravdu houpavá, přemítám, co nás čeká níž! Řeka se vine malebnou krajinou, má však mocný proud, takže původní plán, že si holky vyzkouší kajak na klidné části řeky, se jaksi nekoná. Obrovské karfioly, které tu a tam vyvěrají přímo pod lodí, dokáží pěkně potrápit. Jsem překvapeni, jak rychle plujeme a velmi rychle dosahujeme tábořiště. Vaříme, večírek, oheň, pivo a máme pohodu. Zítra nás čeká těžší část s obtížností nazvanou „Čoro Moro“, tak uvidíme.

Druhý den nás vítá slunce, balíme, skládáme se do lodí a vyplouváme. Čeká nás o poznání těžší úsek. Krajina je znovu více než malebná a u vodopádu s jeskyní trávíme více než dvě hodiny. Neuvěřitelná podívaná!

Pokračujeme s proudem dolů a za každou zatáčkou vyhlížíme „Čoromoro“. To přichází hned s prvními známkami civilizace – tedy raftovými základnami a kempy. Pravotočivá zatáčka pod kempem a jsme v tom. Čeká nás poměrně kontinuální „velká“ voda. Vlny jsou fakt obří, hlavně se vyhnout válcům. Ty, které míjíme, jsou obzvláště působivé. Plavat nechce nikdo – heslo „Kdo plave – plave do Bosny“ nemá daleko od pravdy, tady fakt nechceš. Na klidu nepřidává, když Tomo, jediný místní znalec, se ke mně po první větší peřeji naklání a říká mi, „že si to pamatuje velký, ale takhle“?!. Přidává mi to na klidu – jen hurá do Bosny! Do Bosny nakonec dorážíme bez ztráty jediné kytičky či plechovky. Odvážní zde skáčou z hraničního mostu, zbabělejší cvičí práci s házečkou. Potkáváme se s Radama, Leňou a Adamem, kteří dnes byli obhlédnout kajakářskou perlu Bijelou, kterou si prý dáme příště. Nakládáme a pomalu se loučíme. Posádka Adama, Leni a Alči se musí do Čech odebrat o trochu dříve a my se přesunujeme do Bosny, kde je v plánu Sutjeska!

26. 4. 2019 pátek – Sutjeska
Už jste slyšeli tenhle? My několikrát.

„Letí si takhle vrabec a narazí na orla, jak dělá machra. Dívá se na něj, co to dělá. Orel vysoko vyletí, potom co nejrychleji letí dolů a těsně nad zemí to vybere. „Orle, jak to děláš? Taky chci machrovat,“ říká vrabec. „No to musíš vyletět co nejvýš, pak letět co nejrychleji dolů a těsně nad zemí to vybrat. Ale hlavně vrabče, musíš to mít trochu v piči.“ Tak vrabec udělá, jak mu orel řekne. Letí, letí…střemhlav dolů a těsně nad zemí to vybere. Uvidí to medvěd a říká. „Jak to děláte? Já to chci taky umět! Naučte mě to.“ Tak vyjdou na vysokou skálu a tam orel říká medvědovi. „No to musíš vyletět co nejvýš….tdtdtdtd… a hlavně medvěde, „musíš to mít trochu v píči!“ Tak všichni tři skočí, po chvíli se ptá vrabec medvěda. „ Medvěde, máš ty vůbec křídla? „ „ne to nemám“ „No ty vole, tak ty to máš dobře v píči. Nemáš křídla a takhle machruješ!“

Štika (Střecha) taky machroval.

Po večírku vstáváme, likvidujeme jeho následky a přesunujeme se nakoukat kaňon Sutjesky, který byl včera ještě on, nicméně dnes je off. Nakoukáváme, diskutujeme. Zastavují se u nás místňálové, aby nás upozornili, že se nemáme pohybovat mimo cestu, protože oblast není odminovaná. Super! Soutěsku Sutjesky pro včerejší výrazný večírek zavrhujeme a přesunujeme se na nasedačku „standart strecke“. Cestou k řece se velmi pečlivě držím pěšinky, ta je sice taky pořádně zaminovaná, ale zdá se mi to, jako dobrý nápad. Lepší hovno, jak mina.

Za mě je Sutjeska jedním z dalších vrcholů tohoto zájezdu. Vyrážíme ve skupině Střecha, Honza a já jako kajakářské družstvo a skupina barak s Tomem jako safety kajakářem. My vyrážíme jako první, ale vzápětí jsme předjeti skupinou barak. Zhruba v polovině se potkáváme, Střecha zjišťuje, že práskl loď a frčíme dál. Druhá polovina Sutjesky je opravdu krásná a svižná. Čeká nás velmi kontinuálních 9 km zábavy. Střecha najíždí a nasazuje ukrutné tempo. V zaminované oblasti se na břeh nevystupuje jen tak s lehkou hlavou. S přibývajícími kilometry, řeka nabírá na spádu i na obtížnosti a je třeba si dát pozor na stromy, které číhají skoro za každou zatáčkou. Na soutoku s Drinou čekáme na ostatní, vybíráme motiv, který nalepíme na Střechovu loď a pijeme pivo. Potkáváme se ostatními a pokračujeme Drinou. Soulodíme, Evička zkouší kajak a těšíme se na večer.

27. 4. – 28. 4. 2019 sobota – Mostar, Split, Brno
Ráno balíme, dnes je v plánu zmrzlina v Mostaru. Trávíme zde krásné líné odpoledne. Rozhodujeme se ještě pro zastávku ve Splitu, kde máme štěstí na festival a vojenskou přehlídku, která zde probíhá.