Kajak VUT

Vavřinec 2008 – Ať žije komunita!!!

Je pátek odpoledne, a já s nadšením a zároveň strachem dorážím nejistě k loděnici. Po dvou lekcích na vodě mám celkem důvod. O celé akci vím dva dny, že se jí budu účastnit. Ale co, je to jen potok, tak to snad nějak půjde. Vzápětí se však dovídám, do čeho jsem se to uvrtala a výraz Tamarky mě rozhodně nenechává chladnou. V závalu zoufalství jdu s Tamarkou aspoň vyzkoušet svoje první dvě krysy v životě mezi kačenky do Svratky.

Aneb Jak rackové sušili neopreny…

Účastníci zájezdu: Kuba, Marťas, Roman, Soňa, Lída (Kubíčkova mamka), Šárka, Tamarka, Hasan, Velkej Hasan, Jura, Slonar, Michal, Jirka, Lenka, Eda, Miro, Vaculda, Fík, Štumby, Jéňa, Ostravák

Pátek 10.10.2008

Je dokončen úklid po malování loděnice, vše potřebné sbalíme a vyrážíme s dvouhodinovým zpožděním směr Vavřinec. S Jurovou posádkou dorážíme na místo jako první, i přes zdržení složitým objížděním sousedních vesnic kvůli jednosměrce, kterou jsme dodrželi zřejmě jako jediní. Zabíráme flek uprostřed kempu a odebereme se do místní putiky, kde čekáme na ostatní. V hospodě je plno, tak se prozatím usazujeme na lavičkách před hospodou, postupně se trousí zbylí „účastníci zájezdu“. Dochází i na pózování s vlajkou a půlhodinové výbuchy smíchu, o které se bezvýhradně zasloužilo hýkací trio: Tamarka-Kubíček-Slonar. Naštěstí nás ze „zahrádky“ nevyhodili, tak jsme se později vmísili do nitra hospody.. Zde se kromě místí živé hudební produkce a nějakého toho tance opět projevilo hudební nadání naší bandy aneb Umíš napodobit jelena? Jako nástroj posloužila trubka od kajakářské vlajky. Osoby čepující pivo byly také celkem podivné existence.. Pivo nám čepoval kominík s osobou neidentifikovatelného pohlaví a orientace. Byla celkem zábava:-). V časných ranních hodinách jsme se jako poslední vytrvalci odebrali zpět do tábořiště a zabrali volná místa v našem „housenkovém stanovišti“.

Sobota 11.10.2008

Ráno bylo ve znamení čekání na příjezd ostatních členů posádky a lodí, a také relaxační komunitní snídaně ve spacákách. Při dlouhém čekání začínala působit nervozita z jízdy i na zkušenější jezdce, což nám nováčkům optimismu zrovna příliš nedodalo. Nakonec přece jen vyrážíme. Kluci si rozdělí nováčky na hlídání, vyfasuju Kubu a Slonara a hurá na vodu Odrážím se od břehu a voda začne nabírat na rychlosti. Mám tendenci spíš brzdit, ale brzy pochopím, že tudy cesta nevede. Tak s výrazem „smrt v očích“. kličkuju a divoce se snažím pádlovat mezi stromy v tom tekoucím přívalu vody. Přitom se mi ale do cesty připlete strom a vzápětí už porušuju pravidlo číslo jedna! Jsem napůl převrácená s kajakem přimáčknutá na stromě, v jedné ruce držím pádlo a druhou objímám strom! Vzpomínám na Kubíčkovu historku s objímáním stromu a je mi jasný, že mi nezbyde dřív či později se pustit a vykrysit z lodi. V rámci záchrany alespoň pádla, ho nacpu jednomu z projíždějících kluků od nás. Do vody se mi moc nechce, ale co naplat. Psychicky se připravuju na krysu, nemůžu na tom stromě viset věčně..:-) Už mi taky moc sil nezbývá..Už už se chci pouštět…V tom ale kde se vzal, tu se vzal – odněkud přiskákal pohotový záchranář – Jura a už mi obrací loď. Jsem zachráněná před krysou!! Hurá!! Ve stejnou chvíli mi kdosi vrazí do ruky svoje pádlo a já můžu pokračovat dál. V další půl minutě zírám dál, mám už v ruce zase svoje pádlo a nechápu, jak se to klukům povedlo tak rychle vykouzlit. Kluci jsou fakt perfektně sehraní, nestíhám žasnout…Teď už jedu s daleko větším pocitem klidu a jistoty, uvědomuju si, že by mě snad někdo přinejhorším zachránil. V jednu chvíli se mi do cesty připlete pálava a já ji nechtěně přimáčknu na strom a zpytuji svědomí, později však už ničeho nelituju. V průběhu cesty nastane ještě akce „vlašák“, kdy v inkriminovaném úseku dochází k hromadným srážkám a ucpání průjezdu především kvůli motajícím se pálavám. Vše se stane ráz na ráz, zahlídnu Kubíčkovu mamku krysící, ve stejnou chvíli mám Šárku vedle sebe a společně se ocitáme na cizí převrácené lodi blokující cestu. Záhy už Šárka eskymuje, tvrdí že jsem ji tam poslala já, o čemž nemám vůbec páru, ani jak jsem se z toho všeho vyvlíkla bez překlopení. Fotografie jsou však usvědčující. Nevím jak, ale zřejmě pomocí následování a rad Kubíčka, projíždím první část Vavřince k bufetu u „esíčka“ bez krysy a jakýchkoliv dalších komplikací. Setkáváme se tady s další částí party, ohříváme se svařákem. Kromě Michala, mě a Lídy (mamky Kubíčka), kteří obnášíme, všichni esíčko sjedou. Nasedáme do lodí a jede se dál. Zanedlouho už projíždím v závěsu za Kubou dva válce, překvapuje mě, jaká je to pohoda. Tedy až do té chvíle, kdy uvidím na stromě pálavu…Rozmýšlím se déle než je třeba a už nestíhám zajet do vracáku před překážkou. V tu chvíli už jsem jasná, nestíhám vypádlovat meandr a už se řítím přímo na pálavu. Než se naděju, ocitám se i s lodí přímo pod ní. Rychle opustím loď, což mě dost uklidní. Než začnu hledat cestu z toho srabu ven a než mi dojde vážnost situace, cítím jak už mě tahá čísi ruka – v tu chvíli mého strážného anděla – Kubíčka – nad hladinu jako hadrovou panenku. Teprve, až když se snažím s hlavou nad vodou popadnout dech, dochází mi, že s tím pitím vody jsem to asi přehnala, že mě to táhlo pěkně pod strom a nebýt poblíž Kuby, mohla jsem si pod pálavou zažít ještě krušné chvíle..Uf, tak to by bylo. Vylízám na břeh a v tu chvíli už zase skáču do vody..Na onom kritickém místě uvízla další pálava, tak se jim vrhám po uplavávajícím pádlu. Kluci od nás jen kroutí očima, co to zas nacvičuju..:-) Tímto pro mě začíná dlouho ušetřená série koupání.

Jen o chvíli později se mi podaří blbě najet na malý splávek a ocitám se opět pod vodou. Uvědomuju si, že ještě před chvílí jel Pavel těsně za mnou. Nevím, co mě to popadá, ale místo krysení vzpomínám na svůj jediný oficiální trénink a Hasanova slova o něčem jako vystrčení rukou nad hladinu, když se nám nebude chtět krysit. Zvedám tedy ruku z vody (tu druhou s pádlem, se mi nepodaří vyndat) a čekám na Slonara. Těch asi 5 sekund se mi zdá jako věčnost. Říkám si, kde sakra je, vždyť jel za mnou?! V tu chvíli je už ale Slonar – vysvoboditel u mě a v zápětí jsem už zase nahoře, zpátky ve hře. Místo očekávané kritiky, že se zase koupu, a že mě musí zase zachraňovat, sklidím od Pavla a Kuby nadšení, že se mi povedlo nevykrysit! Paráda, kam se hrabe teorie, lepší je si to vyzkoušet rovnou v praxi:-). Chvíle jízdy v klidu. Dalšímu setkání s pálavou na stromě se mi nepodaří ubránit. Naštěstí po břehu pobíhá záchranář – Roman, který profesionálně vyčkává v krizovém místě a pomáhá obracet kajakáře střetnuté s uvízlou pálavou. Stejně ale každou pálavu, která se mi připlete do cesty, zastrašuju pro jistotu zamračeným a výhružným výrazem…:-) Už chápu a souhlasím s názorem, že pálavy nemají na Vavřinci co dělat! Cesta už je dále v poklidu, ještě si vychutnáváme malý jízek. Řeka meandruje, panuje pohoda. Odvážlivci = sebevrazi výpravy sjíždějí mega jez kousek před dojezdem, srabi = normální osoby, jímž je život milý je nechápavě a obdivně pozorují a radši přenášejí. V dobré náladě a vyčerpání dojíždíme na stanovenou vysedačku v Toušicích. Všichni v pořádku dojeli, a tak se můžeme přemístit na zaslouženou zábavu do Horních Krut. V sále stoly obsazeny, stejně je nás hodně, tak zakládáme komunitní kolečko a usadíme se i s jídlem přímo na parketu. Jak prosté! Vzbudíme v tu chvíli rozruch a pohoršení, ale zanedlouho se inspiruje i dav. Panuje veselá komunitní nálada. Např. Vaculda předvádí geniální úklid parketu pomocí zbylého krajíce chleba beze zbytků:-)

A aby o zábavu nebyla nadále nouze, vymýšlejí kluci i propagaci oddílové vlajky. Stavějí živou pyramidu, na jejímž vrcholu se Kubíček pokouší připevnit vlajku na balkón za sledování samopalů místních mafiánů. V tu chvíli celý sál sleduje tento napínavý boj. Pyramida vypadá, že se každou chvíli zřítí a spadne do davu. Kluci se ale nenechají zahanbit a pod palbou fotoaparátů dokončí úspěšně svou misi a stávají se tím hrdiny večera. Náležitě pospolně vytančení si odeběhneme na pozdní komunitní večeři ze zbylých zásob. Komunita postupně odpadává. Řeší se zajímavé debaty, které dokonce vyústí i jejich ověřením v praxi. Ano, člověk je schopný dokázat i věci zdánlivě nemožné. Zbylá společnost se opět vrací na parket, ale odpadáváme po náročném dni poměrně brzy. Jdeme spát na náves. Kamarády nacházíme spící v zeleném jezírku, které se během chvíle vytvořilo na plachtě z kapek padajících ze stromů. Takové spaní se nám příliš nezamlouvá, tak hledáme náhradní řešení. Vyzvedáme Kubíčka spícího v otevřeném kufru, který se tam jaksi zapomněl při hledání spacáku, a uléháme v mnohem příhodnějším stanovišti na kopečku u vodárenské věže. Jak ráno zjistíme, nohy máme v suchu, jenom jsme spali všichni hlavama pod okapem, ze kterého akorát kapaly kapky na horní část těla…ale v bazénku nespíme:-)

Neděle 12.10.2008

Probouzíme se do nádherné mlhy, jen by se dala krájet. Tímto značně motivovaní jsme již natěšení do mokrých a krásně studených neoprenů. (Nejsme přeci Rackové, abychom sušili přes noc v mlze neopreny na značkách na návsi…) Tomuto nadšení podřizujeme i rychlost vstávání a přípravy před druhým sjetím Vavřince. Malou část našich nadšenců zřejmě počasí příliš nemotivovalo, tak nás opouštějí a vrací se zpátky do Brna. Zbytek se zanedlouho již v plné polní srocuje u nástupu na trasu. (Vaculda spí). Dneska si dáváme aspoň na chuť jen první třetinu včerejší trasy. Je míň vody než včera, a tak se pod lávkou u startu ani u těch následujících nemusíme moc shýbat. Potkávám svůj včerejší osudný strom, na kterém jsem visela, uf, tentokrát je to v suchu, žádná kolize se nekoná. Vymizel mi už od včera celkem děs z očí, tak teď druhou jízdu jedu už s daleko větším klidem. Ale chybička se taky vloudí…Jedu kousek za Soňou, a když se zasekává u jednoho stromu a bojuje tam, už není úniku a volím varianty nárazu. Předjet ji bych asi neustála, bojím se, že by mě vzala s sebou, tak najíždím k její zádi. Nakonec mě tam někdo pomůže přidržet loď, Sonka zatím vykrysí, chudák celá sedřená, blbé místo, měla smůlu, málo vody holt. Na mě čeká krysa až u místa, kde se konala včerejší akce vlašák s Šárkou a Kubíčkovou mamkou. Nějaká pálava veze větev dlouhou přes celou loď a na Kubíčkovo varování, co tady s tím vůbec dělají, ji po pár metrech hodí do nejblbějšího úseku, co si mohli vybrat.
To už jedu za nima s kajakem a kláda přede mnou, v zatáčce u nebezpečného stromu ji mám už pod lodí, nechci jet s ní, tak ztrácím rychlost a ocitám se i s kajakem pod stromem, ach jo, to jsem nevykoumala…Tak krysím..Je to rychlý úsek, tak urazím ještě kus cesty pod vodou, než už konečně necítím žádnou loď nad sebou a můžu vylézt. Loď mám na druhé straně, a tak mě nabízí Miro, že mě sveze na druhý břeh. Ve stejnou chvíli ale vyráží Kuba s mojí přivázanou lodí na naší stranu. Kluci se akorát minou pěkně křížem…:-) Tak to se teda povedlo..Další projev synchronního myšlení v oddílu. Pěkné divadýlko pro přítomné publikum, jsme mrtví smíchy…:-) Dáváme si další jezík. Tentokrát už sjíždím dokonce i esíčko..bez zásadních problémů Náladu mi už nemůže zkazit ani to, že podjíždím pod dojezdovou lávkou pozadu. Zato na následných dvou válcích si to vynahrazuju. První najedu už nějak blbě, zbrzdí mě tak, že do druhého najíždím bokem. To nemůže dopadnout dobře!! Válec mě překlopí, ale hnedle zase vyhodí, tak se nechám unášet proudem a snažím se zvednout pádlem o dno, mezitím mi přijede na pomoc záchranář – Hasan a společnými silami jsem nakonec zas obrácená správným směrem. Bohužel jsem si při tom boji zřejmě částečně strhla šprajdu a v mžiku mám plnou loď vody!! Nevím jestli nemám vylézt, kluci že ne, tak OK. Jedu teda se zatopenou lodí ještě flák dál po proudu. Nedá se to vůbec řídit, ani když mi kluci hodí moje pádlo. Spíš se tak motám dokola s celou ponořenou lodí v úrovni hladiny přes řeku, ještě že tam zrovna moc nikdo nejede. Vysvobodí mě až ostrý kámen vyčnívající z vody uprostřed řeky. Proud mě nahodí akorát na něj, tak jsem tam napříč přes řeku krásně zaseklá:-) Kluci volají ať nevylézám a zůstanu tam, že si pro mě dojdou, tak čekám. Tak si tam tak sedím v plné lodi, jednou rukou se držím za kámen, druhou ruku mám i s pádlem pod lodí, ale pádlo nepouštím a držím zuby nehty, teda spíš na něm sedím..:-) Fakt krásný obrázek. Miro mě zahlídl z dálky a myslel si, že jsem bez lodi, jak ani nebyla vidět, a že trucuju:-) Vrazí do mě taky dva kajakáři, naštěstí kolize dopadne oboustranně bez úhony. Naštěstí si pro mě dojde vzápětí Kubíček, pomůže mi vydolovat pádlo zpod lodě a i s lodí mě přitáhne ke břehu. Supr, kluci mi zachránili krysu a čest Po sjezdu skluzavky registruju Soňu cukající se v Jurově házečce. Klidím se do nejbližšího vracáku, ať nepřidělávám práci ještě i já, a čekám až se dokončí záchranná akce. Čeká mě poslední jez. Bohužel se mi nějak podaří nalepit na Edovu loď, a než se mi podaří od něj zase odplout, není čas na ideální nájezd. Volím mezi nájezdem bokem nebo průjezd přes tlustou větev vyčnívající přímo přesně přede mnou v úrovni hladiny jezu. V pokusu ujít 100 % koupeli volím druhou variantu. Řítím se tedy přímo na větev a dělám, jako by tam nebyla. V inkriminovanou chvíli zavírám oči. Auvajs! Tak tohle fakt bolelo. Dostávám ránu naštěstí jen do paže. Překvapivě mě to nerozhodí ve stabilitě a jez projedu bez koupání. Památkou mi na chvíli zůstane krásně barevná téměř 10 cm modřina na ruce. V zápětí už vysedáme, čekáme na ostatní. Všichni dojedou živí, zdraví a veselí. (Vaculda se mezitím vzbudí.) Převlíkáme se a balíme. Dáváme kumunitní oběd z posledních zásob. Nacpaní k prasknutí opouštíme plni zážitků a modřin (jak kdo) nádherným slunečným podzimním dnem vavřinecké vody. S Jurou dojíždíme jako první na loděnici. Když je konečně vše zase zpátky na svých místech, vyrážíme shrnout a trochu vstřebat zážitky na Piavu. Víkend nedělí nekončí!

Akce byla super!!! Děkuji všem zainteresovaným, že mě na ni vytáhli, a taky za záchranu a za ty nervy. Už se těším na další! Aneb ať žije komunita!!!!!

Pro komunitu Lenka Střelenka

««« Předchozí text: Objednávka z Boatparku Následující text: Sraz vyznavačů modré vody na přehradě »»»

Kuba | 3. 11. 2008 Po 11.12 | WW, Společenské akce | trvalý odkaz | tisk | 1212x