Kajak VUT

Salza, ta lepá děva z Cejlu

Poklidný život horských vlků a jedné vlčice byl silně narušen seznámením se s tou vaší bandou. Namísto, abychom si hověli, musí se chudák Kubíčkovic matka naklánět na Medlovském rybníce, Kubíčkův fotr trénovat zvedání ruky a já se cpát do těch nemožně malejch kajaků. A to všechno proto, že váš guru – Šimon si usmyslel, že z nás vychová vodáky a že musíme, prostě musíme s ním jet do Rakous.

Frčíme si to v autě, já řídím a vodáci chlastají jako protržení. Každá chvíle se musí využít pro trening a tak mi Šimon s Jurajem a Pavlem sypou do hlavy jejich kilometráže, jež se hemží „Ďáblovou vagínou, nebezpečným balvanem zvaným Erlaufský kokot, Křížem 27 utopených Maďarů a tak dál a pořád a najednou jsme na erlaufské nasedačce. Z hluboké noci se vynoří Novoměstská – Kubíčkova sekce hned nalije kořalku a z modré krabičky se jako motýl vylíhne krásná startka. No a tak to začalo. Ráno doznívající opice a zároveň pohled na tu vodní hrůzu. Peřeje řvou a ďábel se chechtá. My nováčci chodíme kolem toho začátku a tipujeme kde začneme plavat, o který balvan si narazíme palici a tam někde dole se snad chytíme větve…

A Šimon už velí a Juraj je taky přichystán, takže žbluňkneme do vody a vono to najednou jde! Tomáš samozřejmě brzičko ukazuje jak se naučil zvedat ruku a jak zvládá zvláštní druh eskymáka – Kastneráka. Samozřejmě, že tu a tam to vodní andělé nestihnou a tak se plave a zase a ještě a pak už i Lída, do toho slunce, prostě pohoda. Najednou je to za námi a do denníčků, kdybychom je vedli, napíšeme: Erlauf, WW II (Můžu si Šimone napsat III? Dyť to bylo tak moc těžký!)

„Že by špatnej náklon?“

„Že by zase?“

„Ano!“

Hadry se suší, vařící voda je notně zalévaná rumem, přesolená polívka je chrstnuta na zem, z krabičky leze další startka, krása večera na vodě! A těch kydů a plků a hrdinských činů! Například zakládáme budoucí vládu rakouského prostoru. V čele nesesaditelná vládkyně „Živa ukrutná“, zástupcem bude její emeritní vladařský fotr Šimon a Juraj má přiklepnuto ministerstvo obrany. Vypadá totiž na vodě děsně nebezpečně a taky nás brání před pažravými vodními krysami! Lezecké trio měla ještě zdobit veliká persona. Samotný veliký Radek J., kluk to šikovná, se svým děvčetem. Nějak tu pořád schází a my se posléze dovídáme, že je snad někde v Řecku. Inu láska a její průvodné jevy! Ihned je tu také slogan: „Nežli s kluky na řeky, raděj s babou za Řeky…“ Ráno frčíme od Erlaufu na Enns. Samozřejmě, že od volantu opět slyším ty hrůzy, které se dají očekávat. Doma prý prší, ale tady svítí slunce, kopce Gessoise mají sněhové čepice a ta voda je prostě úžasná. Je to tak nádherný, že já starej vůl zapomínám svoji jedinou neoprenovou výbavu, což jsou neoprenové ponožky. Nu což, pojedu na boso!

Ač nováčci, přece jenom se zkušenosti objevují. Za velkého brblání našich vůdců obnášíme totiž zahajovacích 300 m trojky a své prohřešky proti náklonům realizujeme až níže. Já se zatím kupodivu nekoupu a hrůzyplná místa řeším záběrem, který mi přisuzuje název „Mistr kontra“! Vše si vynahrazuji na vysedačce, kde předvádím nádherného „břehuláka“, což je prý největší vodácká potupa a legrace pro ostatní! Pozorný čtenář si jistě všimne fotky roztřesené záchvatem smíchu.

Přejíždíme na Steyer, prohlížíme vodopád, hledáme a nacházíme místo na spaní. Trošku jsme chabrus na nervy, neboť slunce je pryč a obloha slibuje déšť a ty hadry ne a ne uschnout. Ráno nasedáme se smíšenými pocity, ve kterých převládá nechuť k pádlování. Začátek však zvládáme s bravůrou a Lída se už dokonce usmívá. Já jsem ale bravůrní kokot, neboť ihned poté nezvládám jeden z nájezdů a místo do proudu jsem to píchl do padlého kmene. Pěkně si tam bez pohybu visím a ani se nemusím držet, neboť proud mne nepouští ani milimetr. Nepovažuji situaci za nic hrozného. Jiného názoru jsou však kamarádi. Ministr obrany Juraj mne už drží za špičku, Šíma mne obtáčí špagátem a spojenými silami mne překlápí zpátky do proudu. V následujícím vracáku dostanu vynadáno a je mi zakázáno jezdit na špici, za což jsem vcelku vděčnej. Houstnoucí déšť a zima a řada plaváčků, po nichž se musí čekat a cvakat zubama. Steyer nás už nebaví, naštěstí už vysedáme a jedeme směr Salza.

Poslední večírek ve Wildalpenu je nejzdařilejší. Taky proto, že vodní nováčci, zvaní vodní kverulanti, se spojili a odmítli jet Salzu, protože: zima, mokro, člověk bolí, hlava bolí a Maďarů tolik, že přes ně do vody ani plivnout nejde. A taky pohled na moje mokré leskláče určené aby se jeden nepotil při běhu, nedávají naději na teplo. Užíváme si proto večírku a kouříme, že z toho ještě druhý den břicho bolí. Ráno kluci přemluví Pavla k hrdinskému činu na zdejším extrému, kterému snad Rakušáci říkají „Der Verbrunzenestiege“, neboli Pochcaný schody, nebo snad Hinterwildalpenbach.

Protože se celý zájezd jmenoval horolezecká Salza, tak si na ní ještě nehorolezci sjeli Velký kaňon a horolezci na ně čučeli. To co jsme si z vodáckého umění neodnesli my, to se z horolezectví naučili naši velitelé a tak mohl Šimon v závěru zájezdu pomoci úplně dehydratovanému rakouskému horolezci.

Takže Salzo, ty kudrnatá děvko z Cejlu, zkusíme tě někdy příště!

Honza Krch

««« Předchozí text: Hamerák 2008 Následující text: Informační schůzka »»»

SIM | 23. 9. 2008 Út 15.48 | Společenské akce | trvalý odkaz | tisk | 2930x