Kajak VUT

Cyrilometodějská voda 2026

Léňa 24. června: „Mám zájem přidat se, když se pojede něco, kde nenechám duši.“
Áďa 29. června: „Ahojte, taky bych se ráda přidala na nějaké jednodušší úseky.“
Áďa 3. července: „Isel jsem jela na Barace a vůbec se necítím na to jet to i na kajaku.“
Léňa 4. července: „Proč nakoukávame tento úsek? Počky, ne? To fakt i my pojedem?“

Jely… s plnou důvěrou, že Mára a Vláďa snad ví co jsme schopné, jsme prodloužený víkend vymetaly vracáky Iselu. Teď už by Áďa neváhala jet Isel na kajaku a Léňa už chápe, proč se nakoukával zrovna tento úsek 

V pátek odpoledne balíme z loděnice co se dá a sedáme na dlouhou jízdu směr Tyrolsko. Okolo Vídně probíhá debata jestli po roce v oddíle je rozumný vydat se na takovou akci. Je. Rozhodně víc než poslechnout navigaci a prodloužit si cestu uličkami Vídně o víc než hodinku. Do hotelu na louce, s hvězdami nad hlavou a bublající řekou někde kousek ve tmě dál tak dojíždíme skoro dvě hodinky po půlnoci a tak rychle spát, ať jsme na ty rozumný věci vyspaní do růžova.

V sobotu ráno nás budí vůně míchaných vajíček a debata nad tím, že je meloun bobule. Vhodně zvolená taktika. Se spokojeným bříškem a zavařeným mozkem, jestli je meloun ovoce nebo zelenina, tak ani nepostřehneme debatu, co že se nakonec pojede za řeku a shodně kýváme na úsek Iselu od Hasičárny až do Lienzu. Zkušenější pádlery vysazujeme až v Hubenu a u Raftovky se slovy hmm, tak tenhle úsek rozhodně nepojedem (jely… ale to předbíháme dny). Sobotu někdy po poledni tak vyhlížíme od Hasičárny klučičí osazenstvo, které přijíždí s jednou krysou na kontě. Uvařeni v hydru ve 27 34 °C se už taky těšíme na první zchlazení.

Ok, tak tohle bude mazec, ta voda fakt teče… pocity po prvních záběrech. Pak už jen… ty vlny jsou sakra velký, pádluj, dýchej, vracák, berem ho a odpočinout. O chvilku později si hrajeme na vlnkách, chytáme vracáky co to jde, zjišťujeme, že ty věci z tréninků fakt fungují a koukáme s otevřenou pusou na umění zkušených kluků ve válci. Na Iselu necháváme za sebou stopu plnou radosti a endorfinů. Úsměv nám z tváře jen tak nezmizí. Existuje vůbec odpověď na otázku: Tak co, jaký to bylo? Ne… to musíš zažít. Povedený den zakončujeme grilováním. Nechybí ani sladká tečka v podobě Marových narozenin s dortem nakrájeným sekerkou.

V neděli volba padá na jednoduchý úsek Iselu a jeho přítoku Tauernbachu, který jedeme prozkoumat pro budoucí oddílové začátečníky. Cestou stavíme u silnice, abychom prozkoumali vysedačku. Na to, že to má být WW I, tak ta voda docela teče. Nakoukáváme i strašidelně vypadající peřej s velkým kamenem uprostřed a zjišťujeme, že tohle sice fakt není WW I, ale prý tam vlastně není nic záludného a bude to v pohodě. S tímhle tvrzením sice nejsme úplně smířené (viz “Léňa 4. července” na začátku článku), ale skutečná WW I na nasedačce nás trochu ukolíbává ke klidu. Necháváme se nést pomalu tekoucí vodou, vymetáme všechny minivracáčky, a užíváme si klid před bouří. Před začátkem peřeje, která se v kilometrážích nazývá Prekatarakt, se rozdělujeme do skupinek, vydýcháváme se, a už jdeme na to. Ani se nenadějeme a před námi je ten šutr, který jsme nakoukávali. Pádluj, dýchej, zaber, na poslední chvíli vracák. Dobrý. Teď ještě projet zbytek peřeje, pádluj, drž loď rovně, nenech se rozhodit vlnkama. A jsme dole, zvládly jsme to! Plné adrenalinu si říkáme, jestli to jedem hnedka znova.

Nakonec se ale společně usneseme, že radši zkusíme slalomku na Drávě. Voda z elektrárny se tam poslední měsíc pouštěla každý den po čtvrté odpoledne, takže spoléháme na to, že rozvrh najednou nezmění, a uvažujeme, jak do té doby zabít čas. Nakonec jedeme nakoukat úsek Tauernbachu výš proti proudu, kde na nasedačce nacházíme krásnou, ale nepříliš sjízdně vypadající rokli. Zastavujeme se i u velmi nesjízdného vodopádu, fotíme krásné výhledy, a vydáváme se v neoprenkách po cestičce vysekané ve skále až k vodopádu. 

Před čtvrtou dorážíme k Drávě, poleháváme si do trávy, a čekáme, až pustí vodu. Zrovna dneska ale poprvé za měsíc v elektrárně změnili rozvrh, takže po hodině čekání se rozespalí u stále suché Drávy rozhodujeme, co dál.

Volba padá znovu na Isel, tentokrát ale v menším počtu (hodinové čekání nás trochu umořilo a některým už se nechtělo zpátky do hydra) a z Raftovky. Kluci nás varují, že nás čekají asi dvě těžká místa, ale že se před nima vždycky zastavíme a řeknem si, co a jak. Plán bohužel tak úplně nevychází, zastavit nestihneme ani před jedním z nich, na prvním krysí Léňa a na druhém Áďa. Když doplouváme k úseku, který jsme jely včera, už nám v porovnání s dnešními dobrodružstvími připadá naprosto pohodový. Necháváme řeku donést nás až do kempu, a večer plni zážitků za deště usínáme v týpí.

Na pondělí je v plánu sjet společně Isel až z Hubenu, a pak hurá domů. Díky nočnímu deštíku je ale dost vody i na Hintere Iselu, takže využíváme situace a měníme plán. Oproti včerejšímu Iselu je dnešní úsek spíš potok, dost rychlý a z kopce, a přestože jsme dost nervózní, zkušení členové výpravy nás ujišťují, že tady není nic záludného a určitě na to máme. Cesta začíná zlehka, vypadá to podobně jako včera. Uf, to byla velká vlnka. Pádluj, dýchej. Ruce už nemůžou, chtělo by to odpočinek, ale vlnky nepřestávají. Ještě větší vlnkaaaaa… jsem pod vodou, panika, vypadni z lodi. Stíhám zahlídnout, jak Léňa taky padá do vody, a odnáší mě peřejky. Chytám se Rasťovy lodi, zalívá mě vlna za vlnou, narážím na šutry těsně pod vodou, nikde nejde zastavit. Konečně břeh, vylézám od řeky skrz kopřivy a roztřeseně vybíhám dál po proudu, dohnat ostatní a hlavně moji loď, která tam pořád někde plave. Překvapeně koukám na ruce červené od ledové vody a svědící z rozmrzání, vůbec jsem si neuvědomila, jak je ta voda studená. Cestou se potkáváme s Léňou a s našimi loděmi, které ostatní statečně odlovili. Všichni se setkáváme těsně před dalším těžkým místem, které po prohlídce jedou jenom ti zkušenější.

Dnešní drama ale nekončí, protože Honza taky krysí a naplno si užívá ledovou masáž od Hintere Iselu, která mu dokonce krade boty. Jeho loď chytají kluci níž po proudu, teď už zbývá ji jenom dostat na druhý břeh. Po neúspěšném pokusu s házečkou a několika spáchaných bezpečnostních zločinech, za které pak dostáváme pěkně vynadáno, jsme konečně všichni pohromadě (kromě Honzových bot).

Po tomhle dobrodružství si poslední kousek sjíždějí jen ti nejzkušenější borci. Když pak přijíždějí s tím, že stav dnešní vody udělal dnes z Hintere Iselu těžší podmínku kór na kamenitém spodním úseku, shodně se na sebe usmějeme s nadšením, že je na co trénovat. V autě pak krátíme 7 hodinovou cestu do Brna vymýšlením kam to bude příště a jaké složíme týmy na Bobr Cup, což je výsledkem spokojenosti a nadšení z celé akce. Jenže ona by se neudála bez skvělé posádky. Takže? Velké díky všem – Maro, Vláďo, Jirko, Rasťo, Tome, Honzo a Terko – od super organizace, po parádní najíždění, podporu až po řízení přes celé Rakousko.

Léňa a Áďa

««« Předchozí text: ČPV Jihlava 2026 Následující text: Záchrana na divoké vodě 2026 »»»

Vladimír Wrhel | 12. 7. 2026 Ne 17.59 | WW | trvalý odkaz | tisk | 259x