Kajak VUT

Moje první Salza 2017

O Salze jsem dosud slyšela samé krásné věci…Krásná okolní příroda, krásná voda, krásná obtížnost. Řeka, která je vhodná pro nováčky, ale už teče pěkně. To zní ideálně. Přesto mě několik dní před odjezdem doprovází kromě nadšení a těšení taky strach (především o přední zuby a celistvost svého obočí). Mé kajakářské zkušenosti s tekoucí vodou by totiž se daly spočítat na prstech jedné ruky. Jak jsem se však dozvěděla od zkušenějších členů oddílu, strach a těšení se je v podstatě pro kajakáře to samé. Takže asi v poho.

Pár zastávek na zvracení a už přijíždíme do kempu ve Wildalpenu, kde strávíme následující tři noci. Je tu opravdu krásně, počasí je asi tak vlídné, jak slibovala předpověď a ve tmě kousek opodál šumí Salza. Ráno za světla zjišťuji, že to hučení mají na svědomí dva cvičné válce, které jdu hned nakoukat. Jediné, co mi však nahlížení do hučící vody ozřejmí, je to, proč po takových chvílích mizí kajakáři záhadně na dlouhou dobu na záchodě.

Dnešní úsek začíná nad kempem a končí u soutoku s Lassingem. Pro mně hrůzostrašný válec ve Wildalpenu tedy přijde na řadu asi ve dvou třetinách. Na vodě u nasedačky je vidět jen pár malých vlnek a dle všeho je horní úsek lehký a spíš tak na rozpádlování. Máme si tu zkusit jízdu bez pádlování, cítit vlnky pod sebou a zkoušet, co to udělá, když pojedeme bokem nebo pozadu. Cha! No to určitě! Pádluju, co to dá, králíček Duracell je proti mě břídil. Nejde to ovládnout, je to silnější než já. Ze samého nadšení, že loď jede víceméně tam, kam chci, ze mě opadá prvotní nervozita.

Voda v horním úseku si svižně, ale klidně teče údolím a kromě vlnek a pár zatáček tu opravdu nejsou žádná těžší místa. Zdatnější kajakáři jezdí pozadu, skáčou do každého vracáku, popř. tam kouří, já se ale soustředím na jízdu rovně dolů proudem….občas to není tak jednoduché, jak to zní, fakt. Sem tam vlnky zpestří menší peřejka, kterou zcela zbytečně nakoukávám a pak ji jedu úplně jinudy.

Projíždíme prvním wildalpenským válcem a dáváme si pauzu před druhým, mnohem horším, na který se jdeme ještě podívat. Po dlouhých minutách zírání do hučících vln nevím, proč jsem se na tento sport dala, proč jsem vlastně tu a ze všeho nejvíc nevím, kudy to vůbec pojedu. Když mi Oskar s herdou do ramene, která měla být zřejmě povzbuzující, říká, ať jedu v jeho stopě, zadržuji slzy v očích. Všechno je jak ve snu…poslušně sedám do kajaku a jedu za ním. Oskar mizí ve vlnách a to je poslední, co si pamatuju. Pak už jen cítím, jak mě vlna zpomaluje a já padám do vody. Snažím se nepanikařit a pod vodou si přemítám, co mám prý v takové situaci dělat: “Čekej, až to přestane cukat, a pak zvedni.” Připadám si jako v bublinkové lázni, asi dvakrát ucítím menší náraz do vesty a helmy a když je klid, pokouším se o eskymáka, poprvé mimo Svratku, bazén či kanál, no a ono to funguje! Přežila jsem, jupíí.. Poučení pro příště: ve válci zkusit aspoň jeden záběr a nebalit se na eskymáka pokud jste ještě nad hladinou!

Poslední úsek dnešní etapy prožívám ve slavnostním opojení z nenadálého úspěchu, který mi dodal odvahu zkoušet i odvážnější věci…třeba vzít vracák. S blížící se vysedačkou se skupinky, do kterých jsem byli ráno rozdělení, slévají do jediné, a všichni si užívají alpské vlnky a nesmělé paprsky květnového sluníčka. Vracíme se do kempu a pod záminkou desinfekce upíjíme Domanínskou slivovici.

Ráno se na oddílové nástěnce objevuje řada zásadních poznatků: kajakářským skupinkám jsou přiřazeni noví gruppen fuhreři, přibylo i několik základních frází německé konverzace a zjevila se i nová báseň dne: Masák, nasák. Zřejmě výplod včerejšího večírku. Vybaveni veškerými potřebnými informacemi vyrážíme vstříc dnešním dobrodružstvím. Nasedáme kousek od včerejší vysedačky u soutoku a pokračujeme dál až k soutěsce. Voda je v tomto úseku o něco živější a sem tam se objevují peřejky, které opět nakoukáváme, abych je vzápětí sjela prostě rovně dolů. Závěrečným úsekem dnešního dne je soutěska, před kterou někteří vysedají. Váhám, ale nadšení a zvědavost mi nedovolí nejet dál.

A dobře dělám, je to opravdu krásný úsek. Okolní skalní stěny se zvedají do výšky a lemují řeku, která v tomto sevření plyne o něco rychleji než v horním úseku. Vlny jsou sice větší, ale dokud se člověk drží v nich, je to dobré. O něco horší je to podél skal, kde se voda nepředvidatelně čeří a bublá. Samozřejmě sem najíždím a s obavami v očích hledám oporu v Hasanovi, který zrovna projíždí kolem. Zkušeně situaci komentuje slovy: “Bublibublibublibubli” a se zhruba stejnou zvědavostí jako já očekává, jestli se prásknu. Dobře to dopadlo.

Asi ve třetině soutěsky přichází nejtěžší místo, stupínek v malém zúžení. Za aktuálního stavu vody se ale nedělá žádný válec a úsekem projíždíme všichni bez ztráty kytičky. Je to parádní. Ani se nenadějeme a jsme na konci. Přestože jsme opět neměli moc pádlovat a v rámci tréninku se spíš nechávat unášet vlnami a zkoumat, co to udělá, když pojedem bokem, zjišťuju, že mám od pádla na každé ruce krvavé puchýře. Obávám se, že na tohle cvičení asi ještě nemám morál.

Tento úsek je tak krásný, že mi vůbec nevadí, že ho následující den jedeme znova. Už jsme všichni rozpádlovaní, ale zároveň se dostavuje i únava. V některých skupinkách se objevují krysy, jinde si v průběhu eskymování berou pádla, takže o zábavu je postaráno. Třetí krizový den si zkrátka vybírá svou daň, ale alespoň se nám rozšíří zásoby na Vánoční desítku.

Čtvrtý den ráno opouštíme Wildalpen a přejíždíme k řece Erlauf. Ondra, Oskar, Mara a Jirka K. si sjíždějí i divočejší horní úsek, ostatní vyráží z klasické nasedačky u nasrané veverky. Oproti Salze je Erlauf nahoře plný kamenů, ale postupně se uklidňuje až je to taková klidná výletní kochačka. Těsně pod nasedačkou je v zatáčce sice zákeřnější místo se spadlým stromem, které spolu s pár dalšími raději obnáším, ale dál už jen klidný sjezd a sem tam nějaká drobná vlnka. Vychutnávám si klidu a těším se na příští rok!