Kajak VUT

Deník anonymního kajakáře doplněný o Zápisky anonymní kajakářky

DEN 0

Sraz je plánovaný 17:00 na loděnici, s Oskarem už 16:45 ve WEčku, sem tam už za pět půl, ale není tu loď . GTčko, které sem si ve středu zamluvil, mezitím stihli prodat. Hledají nějaké jiné, pak něco jiného, nakonec beru zpod zadku Šimonovi GTXo (předtím mu Sehny stejným způsobem vyfoukl Axioma, tak není moc nadšený) a valíme na loděnici. Tam pomalu balíme, následuje nákup v Tescu a vyrážíme v 8. Cesta probíhá plynule, střídám Oskara v řízení, ale padá na mě únava a konec dojíždí on. Dojíždíme do kempu 1:45 jako poslední. Pařbu sabotuje kosa – jsou 2°C nad nulou, takže po druhé dem spat.

V den odjezdu se naše posádka schází na KB, již pár hodin víme, že auto Hance opravili, takže máme čím jet. Pomáháme pomalejším členům posádky s balením (no dobře, zevlíme a radíme jim) a potom vyrážíme v klidu na loděnici. Kdyby auto nebylo, byla by sekyra větší. Dorážíme, když ostatní posádky již finišují, ale nevadí, víme totiž, že co nezvládáme v logistice, doženeme na dálnici. Loděnici opouštíme jako poslední, vracíme se na byt pro bundu a polštářek (čí asi?), poté se znovu vracíme pro zapomenutý loďák (čí asi?), který nám Hasan přivezl k Hrochovi a do třetice všeho dobrého, s velkou slávou a nemalým zpožděním za ostatními, vyrážíme ještě za světla na jih. Do kempu v Tamswegu přijíždíme po půlnoci a překvapivě jako první, zabereme tedy prázdnou a hlavně vytopenou společenskou místnost a čekáme na ostatní. Ti přijíždějí do hodiny po nás, leč v té kose staví stany a rovnou zalézají.

DEN 1

Ráno azuro, sluníčko, ze spacáků nás žene horko. V klidu snídáme, balíme, chystáme a odváží se auta. Je takové vedro, že nakonec všichni (až na Edu) čekáme jak sardinky namačkaní v kousku stínu u nejbližšího opuštěného karavanu. Po příjezdu aut lezem do hydra a je mně takové vedron že zdrhám rovnou k vodě a chladím sa. Nasedáme na Taurach a vyrážíme. Zkouším trochu točitn ale nevímn co z toho bude. Hned po kiláku je jez, který přenášíme vpravo, ale překvapuje nás oplocené staveniště, takže musíme lodě přehazovat přes zábradlí mostu. Pod jezem nasedáme a pokračujeme v dokonalém kýčovitém počasí. Zanedlouho se napojujem na Mur a pokračujem dál po několika peřejkách. První těžší místo nenakoukáváme, ale jedem podle pamětníků vlevo. Dan a Blanka si to už před nama dali vpravo jupí stopou. Na skalce nad tím místem dáváme pauzu a pak pokračujem. Druhé těžší místo jedem taky naslepo, vypadá hůř, ale nakonec šlo projet v pohodě. K vysedačce to už bylo v klidu, čekám u mostu, ale zjišťujem, že jedna skupinka přejela vysedačku a vesele si pádluje dál – Tony píská, ale nikdo nereaguje. Vystupujem, dáváme zmrzlinu a čekáme, až přijdou. V kempu vaříme špagety karbonare, jí se pistácie a řeší se nechutné vtipy (párátka a ještě něco ?). Večer přesunujem pařbu do baráku, ale vcelku brzo to balím a jdu spat. Ráno nás čeká Lieser který má prý málo vody.

Na rozjetí nás čeká Mur, měla by to být pohoda, ale já se stejně děsím, co přijde. Na vodu sedám pěkně nervózní, první vracáky vesele ignoruji, za skupinou na druhou stranu netraverzuji, jen sedím a čekám, co bude (nakonec nic hrozného samozřejmě). Počasí je nádherné, pařák jak sviň, voda ledová, a tam se mi teda rozhodně nechce . Vyrážíme v chumlu, nejdříve po Taurachu, který se vzápětí stéká s Murem. Obnášíme jeden jez, na jedné z peřejí si dávám obligátní krysu (bylo fakt málo vody, nevím, proč jsem tam padla, každopádně se šutry ve xichtu se mi eskymovat nechtělo). Není to ale peřej jen tak ledajaká, neboť se do lodi vracím bezprostředně nad Madlingskou peřejí, což je strašák této řeky. No a hned mě pošlou, ať to sjedu. Jedu tedy za Hankou, která mi nabízí, že mi to najede. Najela to pěkně, jen co je pravda, leč mně tam chybělo pár záběrů, abych se dostala do správné stopy vlevo, takže se nouzově rozhoduji skočit to vpravo tím největším bordelem. Válec či co to je je ale docela hodný a ani mě nepotrápí, a ještě sklízím obdiv těch, co jeli vlevo na dámičky. Druhé těžší místo jedu za Romčou, a taky se mi nedaří úplně držet její stopu, ale projíždíme v pohodě. Vysedačku suverénně přejedeme (páč jsme na Muru všichni poprvé – L, H, D, E), takže nás čeká příjemná procházka skrz pastvinu s kravami zpět do Predlitzu za ostatními. Náš návrat ocenili krátkým potleskem, asi jsme si ho zasloužili. Odměníme se tedy zmrzlinou, s Danem čekáme dole na odvoz a Tony mezitím vaří v kempu polévku. Večer vyrážíme aspoň pro kešku, která je přes cestu, potom ale teplota rychle klesá, tak se přesouváme dovnitř a likvidujeme Tonyho kanďák, ať je do čeho dávat vodu. Myslím, že padla i nějaká další láhev.

DEN 2

Ráno vstáváme vcelku brzo – Oskar naplánoval odjezd v 10 a tak už po osmé lezem ze spacáků, snídáme, vážem lodě a vyrážíme. Přejezd je kolem 80km, ale přes sedlo a to dává naloženým autám zabrat. Nasedačka je pod dálničním mostem, řidiči převáží auta a my debatujem o opravách mostního odvodnění a s Edíkem probíráme tranzita a podobné dodávky. Řidiči se vrátili, tak lezem do hydra a sedáme na vodu. Lieser má málo vody a je to poznat – je potřeba hledat stopu mezi šutrama a i tak občas nějaký pocítím pod zadkem. První jupí místo je váleček pod mostem – jedem ho naslepo vpravo kolem šutru, ale držím se až moc blízko kolem něj a tak mě tam posílá. Bleskově eskymuju, takže v pohodě. Následuje úsek stříbrné schody – střídají se peřeje a klidná voda. Někde krysí Blanka a někde Zdenička, té se hledá pádlo a je nalezeno o vracák výš. Podrobnosti nevím, protože sem v druhé skupině – Oskar to prozíravě (?) rozděl na páry a singly.. Pokračujem dolu až ke slalomce – nakoukáváme první peřej, Z+B přenáší, my jedem a je to super. Na parkovišti na vysedačce zjišťuju, že sme nahoře v autě nechali pečlivě připravené vaření, takže od ostatních soumrujeme polévku, vodu a vařič. Po jídle vyrážíme na přejezd do kempu v Ainetu, ale cestou se nám začnou hýbat lodě, které sme zkusmo navázali na stojato, takže je dotahujem. V kempu si někteří dávají hambáč, ale my vaříme v týpku kuskus a protože je ho kotel, tak se slušně přejídáme. Po jídle se zvolna rozjíždí večírek, připíjíme na moje narozky a rozezníváme strunné nástroje. K půlnoci končíme večírek i debatu o sociálním státu. Na nasedačce sem zkoušel navázat kameru na vestu, ale byla proklatě nízko, doufám, že to zítra nějak vylepším.

Druhý den nás čekal Lieser, který zpětně hodnotím jako nejhezčí řeku z Rakouska. Bylo krásně teplo, řeka pěkně sypala a já nestačila koukat, jak rychle se dá kličkovat mezi šutry (a občas teda přes šutry). Zažila jsem si první slidy kolem kamenů a s menší či větší hrůzou v očích jsem se držela skupiny. Lieser měl nižší střední vodu, ale i tak to byla pěkná WW III, aspoň myslím. Oskar nás rozdělil na couples a singles, aby se prý na nás nemuseli dívat. Naše skupina byla, jak se ukázalo, výrazně slabší, ale aspoň se děcka potrénovali v lovení. Na Lieseru jsme si se Zdeničkou střihly po jedné kryse (opět aspoň u mě vcelku zbytečné), ale jinak jsme si užívali sluníčka a výhledů. Nad slalomkou jsme se Zdeničkou radši vysedly, takže si ji zbytek skupiny mohl v klidu užít. Prý to bylo výživné. Na parkovišti pod slalomkou jsme uvařili a přesunuli se do kempu v Ainetu. Naše posádka vyrazila napřed s bojovým úkolem vyjednat s kempařem hromadnou slevu, což se bez větších obtíží povedlo, načež jsme si pobyt v tomto luxusním kempu s týpkem protáhli.

DEN 3

Ráno se budím v týpku, Sehny už se motá kolem kuchyně a informuje, že Oskar vyrazil pro pečivo. Snídáme venku pod altánem a ladíme plán – má pršet a chcem jet Deferensbach. Balíme a odjíždíme na nasedačku – stoupáme horskou silničkou do úzkého údolí a co kilometr je závora – v zimě to tady musí být docela ostré. Začíná mrholit, zastavujem se mrknout na Tunelstreke, kterou ale určitě nepojedem. Pokračujem nahoru a nakoukáváme, kriticky vypadá jen místo v zatáčce. Na nasedačce začíná pršet fest, ale jdem do hydra a čekáme na auta. První úsek je v klidu, na rozpádlování ideální. Nečekaně to přechází v ostrou vodu, peru se s tím ale konečně mám pocit, že je to férovka a musím máknout, a strašně mě to baví. V zatáčce se chytám do vracáku a jdu točit. Kličku kolem šutru všichni projíždí, tak se vracím k lodi a jdu na to taky. Hlavou mě letí milion věcí, poseru jeden záběr, poseru druhý, a jen těsně míjím nabalovací šutr. Uff, bylo to o fous. Odsud začíná parádní sypačka, řeka hučí, vlny jak barák, balvany jak stodola, pěna, tříšť, extáze. Užívám si maximálně, ale je mně jasné, že kdybych něco posral, tak to příjemné nebude. Jupí úsek končí, ale následuje možná ještě lepší část sice jen WWII, ale luxusní šutry s vracákama, extáze pokračuje. Poslední úsek je vcelku nudný, prší, a tak vyhlížíme ten správný most. Vysedáme, balíme, jedem. V kempu vaříme v týpku polévku a pak vyrážíme do obchodu pro maso na večerní grilovačku v týpku. Večírek nějak upadá, chystáme spaní v týpku, píšu zápisky a jdu spat.

Ráno bylo ještě krásně, ale dle předpovědi se počasí postupně zhoršovalo. Jirka si dává zdravotní pauzu a nejede, ostatní vyrážejí směr řeka, jejíž jméno nelze vyslovit, nelze dohledat a pro někteří s ní mají nevyřízené účty . Razíme na Defferegenbach či Schwarzach (nebo možná úplně jinak). Cestou se smíšenými pocity intenzivně nakoukáváme: úseky, které rozhodně nechceme jet (Tunnelstrecke), mosty, kde chceme vysednout (tentokrát raději napoprvé), esíčko, které mám od Oskara zakázané jet (uf) a tak dále. To nejzáživnější jsme stejně nenakoukali a překvapilo nás to cestou dolů . Při nakoukávání ztrácíme a opět nacházíme Tonyho, který nám pěkně promrzl. Při převlékání začíná regulérní chcanec a Zdenička definitivně vyměkne a na vodu nejde. Jedeme Standardstrecke s tím, že já si přenesu esíčko, kde by nebylo dobré plavat (ač Tony posléze ukázal, že to jde), hodnocení úseku WW IV – a taky prý že jo. No to jsem to dopracovala, já, co se chtěla jen houpat na vlnkách a ne se bít o život ve zpěněné vodě mezi šutry! Jedeme dolů, obtížnost postupně stoupá, až za jedním hodně záživným místem se všichni potkáváme, Oskar vydýchává nějakého eskymáka a já raději opouštím koryto a jdu obnášet esíčko. Veselý úsek začal trochu dřív, než jsme čekali, a někteří se diví, že jsem ještě v lodi. No jo, pud sebezáchovy (a hlavně jsem to nejhorší jela bez čoček, to také pomůže):-P. Drápu se tedy na břeh a jdu přenášet, Zbyšek zvažuje, že vystoupí těsně nad esíčkem a přenese – to se mu ale nakonec nedaří, a tak jede. Cestou zastavím na focení, stíhám ale pouze singles skupinu, naše mi ujela. Snažím se je tedy po břehu dohonit, ale stále není, jak se dostat k vodě v nějakém klidnějším místě, takže se docela projdu. Když se konečně potkáme, ze samé radosti posílám Tonymu loď z navigace a chystám se skočit šipku na břeh, ale naštěstí se mi pád podaří nějak zastavit. Tento zážitek Tonyho alespoň probudí z apatie po rozplavbě a můžeme vesele pokračovat. Obtížnost se postupně snižuje a my už se těšíme na vysedačku. Pěkné to bylo, myslím, že pro všechny silný zážitek. Večer se u grilu všichni shodují, že nic těžšího bychom snad ani jezdit nemuseli. No uvidíme

DEN 4

Ráno už neprší a tak snídáme venku. V plánu je Isel, přejezd je krátký. Během svážení aut luštíme pamětní desku – já sem rozuměl jen bagr a řidič, ale s pomocí Edy sme zjistili, že místni hasiči a řidič bagru zabránili zničení kostela rozvodněnou řekou. Nasedáme, voda je ledová a vlny velké, takže člověk nemusí ani eskymovat aby byl celý mokrý. Je to vodnatka hned od začátku, sypeme dolu, Blanka krysí. Sypeme dál, krysí Blanka i Zdenička, párová skupina má napilno, než chytíme Zdeniččinu loď, tak ujede až za zatáčku. Po poradě rozdělujem sing skupinu a rozprostíráme ji kolem holek, ale už to není potřeba. Dáváme pauzu u hasičské zbrojnice s lanovkou, pak pokračujem dolu a zanedlouho sme v kempu. Bylo to krátké, takže vaříme polévku a pak s Oskarem vyrážíme ještě na slalomku na Drávě, Sehny řídí, Eda se jen veze. Na nasedačce Oskar zjišťuje, že si nechal v kempu šprajdu, tak pro ni jede z5 do kempu. Se Sehnym mezitím nakoukáváme lanové centrum, Oskar se vrací už bez Edy, nasedáme. Ze začátku je to šutrovačka, ale jak se vrátí voda z elektrárny tak je to OK. Slalomka je krátká, ale parádní, člověk by tam mohl blbnout i celý den, my ale pokračujem dolu. Sehny nás čeká u válečku, auto parkuje u stadionu. V kempu vařím tvarohové knedlíky a mají úspěch. Všichni jsou unavení a tak polehávají, Tony rozlévá místní gořalku. Tony opět nalévá a rozjíždí večírek. Přesunujem se do týpka i s lehátkama, večírek pokračuje. Oskar objevuje Ježíše, a od příštího rána se z toho stává píseň zájezdu. Zápisky píšu až ráno v autě protože večer sem nebyl schopný.

Na řadu přichází slibovaná vodnatka, charakterem řeka úplně jiná, na kterou jsem se těšila. Počasí nám bohužel nepřálo, takže ledová voda byla ještě ledovější. Cestou na nasedačku v Hubenu opět poctivě nakoukáváme, Zdenička zvažuje, že by si horní obtížnější úsek, kde měla minule problémy, odpustila. Jsem také na vážkách, ale nakonec se pod argumenty ostatních, že je málo vody, necháváme přesvědčit a jedeme všichni celé. No co na to říct – možná jsme měly poslechnout její vnitřní hlas . Vlny sice nebyly velké jak autobus, ale byly rozhodně větší, než ze břehu. Vlastně mi doteď není jasné, kde se tam tak velké a nepravidelné vlny vzaly, když ze břehu to vypadalo na relativně malé vlnky. Prý autobus efekt.

Pokyn zněl jasně – na vodnatce se nesmí krysit. Haha, tak jsem jim ukázala, že to jde. A to hned dvakrát. Když jsem tam padla poprvé, byla voda tak ledová, že mi zatemnila mozek a já se automaticky začala evakuovat. Rozplavba nebyla dlouhá, skupina už byla sehraná. Druhou rozplavbu jsem načasovala lépe, a to tak, že jsme plavaly se Zdeničkou zaráz. To už vyžadovalo lepší koordinaci záchrany i pomoc singles skupiny. Rozplavba ale podle mě taky v klidu, pro moji obhajobu – snažila jsem se eskymovat, ale v těch k****vsky velkých vlnách se nezadařilo. Tony mě táhne ke břehu a nadává. Napotřetí už ale raději zvedám a všem se asi ulevilo . Nicméně jsem ráda, že jsme jely i vršek, byl to zážitek. Příště to zkusím lépe a radostněji. Ve spodní části se vlny zmenší, ale přibude válců, které jsou všude a často přes půlku řeky, to je taky radost. Nějak už nemám šťávu si je projíždět a užívat si vracáky, a tak jen zoufale kličkuji mezi výživnými místy a vyhlížím kemp.

V kempu je většina z nás dost vyšťavená (rozhodně to nebyla odpočinková řeka), část lidí odpadne do spacáků, někteří extrémisti se chystají na slalomku na Drávě. My si dáme po krátké pauze výlet do Intersparu pro zásoby a schnaps, který Tony distribuuje. A ano, dnes se TO stalo, ode dneška až do konce zájezdu Oskarovi oficiálně mrdá v hlavě, a nám s ním.

poslechni si TO

DEN 5

Ráno balíme vcelku brzo a vyrážíme na přejezd na Gail. Šplháme serpentýnama do sedla, pak úzkýma cestama v dědinách až k vodočtu v Maria Luggau, kde je nasedačka. Slunko paří, Blanka a Zdenička převáží auta, my sedáme na vodu nad vodočtem a skáčem stupeň. Poslední jede Jirka, nedaří se mu a krysí přímo do vracáku. Pokračujem dolu, je to úzká technická řeka, užívám si to. Balvan kousek za nasedačkou obnášíme, Hanka jede. Pokračujem do soutěsky, kde je pár pěkných míst, dáváme pauzu. Po pauze zjišťujem, že párová skupinka na nás po celou dobu čekala za zatáčkou u padlého stromu, který taky obnášíme. Pokračujem dolu a protože je to dlouhé, tak dáváme druhou pauzu. Vyhlédnu si velký vyhřátý kameň a sluním se. Pak nasedám na vodu v ospalé náladě a na prvním šutráku vylehávám v bordelu pod ním, to se nedaří tak eskymuju (to se daří), rovnám si brýle a najednou kolem mě projede Sehny a sápe se po mě a já zjišťuju, že mě chtěl vytáhnout z toho bordelu v kterém pořád sem, tak se z něj konečně začnu hrabat ven. No nic, ospalá nálada je pryč . Dál je ještě sesuv, který vytvořil velké vzdutí a váleček, obnášíme, Dan to prý jel vpravo. Zbytek byl v klidu, na nasedačce vaříme polévku a přejíždíme k jezeru u Tarvisia, kde kempujem na divoko a grilujem. Jirka otvírá portské a večírek se rozjíždí, zápisky píšu až další den po Soči.

Dnes se konečně láme počasí a začíná parné léto, a to se vším všudy. Ládujeme do Hančina malého vozu všechny naše věci, zdá se to nemožné, ale Tony tetris opět zvládá. Vyrážíme kýčovitě pěknou krajinou cestou necestou přes sedlo do Maria Luggau. Pohledy do krajiny jsou jak vymalované, k dokonalosti chybí jen fialové krávy (hnědé nás neuspokojují). Na nasedačce se sjíždíme všichni téměř zaráz, ostatní skáčou do hydra, my se Zdeničkou máváme z mostu a jdeme se podívat na první peřej a ulovit nějaké fotky. Gail jsem se rozhodla vynechat a udělat si odpočinkový den, únava už byla cítit, takže jsem musela nějakou řeku oželet. Vzhledem k počasí a průzračné vodě mě to trošku mrzelo, ale těšila jsem se na slovinské řeky a Isel jsem vynechat nechtěla, nebylo tedy jiné volby.Se Zdeničkou si převážení zpestřujeme výletem na náhodně vybraný kopec (Frohn) nad mostem, kde máváme kajakářům. Po drobném bloudění se dostáváme ke kapličce, lovíme kešku, kocháme se a chystáme se dolů. Z procházky byl příjemný výlet a nebýt navigace, možná tam bloudíme dodnes. Ostatní nám tvrdili, že to pojedou minimálně 4 hodiny, ale raději chceme být na vysedačce dřív. Přesunujeme se tedy s dostatečnou rezervou, ale chvíli po zaparkování na místě už vidíme přijíždět první skupinu. Načasování tedy opět dobré. Vítáme se se skupinou, všichni se zdá si Gail užili, dozvídáme se o dvou potupných krysách a vesele se přesunujeme do Itálie k jezeru Prdel (Lago del Predil), kde je odzkoušená možnost přespání. Na noc se solidně ochlazuje (jsme 975 m.n.m), nasazujeme čepice, mikiny a lezeme do spacáků, stany se nám stavět nechce.

DEN 6

Ráno vstáváme a zjišťujem, že sme v noci měli návštěvu – něco rozhrabalo odpadky, prokouslo hořčici a dokonce to chtělo odnést Jirkovi stan (sbalený). Kromě hořčice ale jiné ztráty nejsou, a tak balíme a přejíždíme přes passo do Slovinska. Je vidět obrovský rozdíl proti minulým řekám – na cestách potkáváme spoustu aut s kajakama a na nasedačce je přecpáno – holt je Soča profláknutá. Sehny nejede a tak sváží auta. Z parkoviště je to dolu ke Koritnici kus cesty a tak si zkouším navázat loď na záda – nejdřív smycou, pak házečkou, po půlhodině sem uplně vyřízený a kašlu na to, s Jirkou berem dolu dvě lodě a nesem je spolu. Než přejedou auta tak jdem omrknout soutěsku nad nasedačkou. Nasedáme, kousek po proudu je uzoučké místo ve skale, párová skupinka tam skáče do vody, ale táhne to pod skalu a nepřijde mně to moc v klidu. Pokračujem dál, voda je neskutečně modře průzračná a vcelku jednoduchá, ale zákeřná podemletýma šutrama. Projíždíme soutěsku a pokračujem až ke slalomce u soutoku se Sočou. Hrajem si na vlnce, Oskara to snese trochu níž a najednou je na skale, zpoloviny pod vodou. Než stihnem cokoliv podniknout, tak ho to vypláchne a eskymuje v proudu. Ve spodní vlnce si chce spravit morál a kupodivu podruhé eskymuje, takže se slovy „seru na to“ dáváme pauzu a čekáme na párovou skupinku. Mezitím se kolem prožene několik skupinek kajakářů a za chvíli to pod slalomkou vypadá, jak na vysedačce Hameráku. Jedem dál, už je to jen kochačka s výhledama, vysedáme zase v davu. Balíme a konečně s plaketou Radka Jaroše vyrážíme do kempu, po cestě se stavujem na nákup a zmrzlinu. V kempu vaříme a obhlížíme slalomku, po příjezdu ostatních Oskar z ostra rozjíždí večírek a za chvilku jsou obě gořalky prázdné a dem v povznesené náladě shánět dřevo a grilovat. Jirka a Sehny jdou nakoukávat Němky, ale nakonec obnáší. Hanka pitvá svíčku a děsí tím lidi v polospánku …

Po mrazivé noci se probouzíme do pěkného rána u jezera, Tony s Jirkou nám referují o nočních návštěvnících, které všichni ostatní zaspali. Nevím, jak je to možné, když nám údajně nám rabovali jídlo kolem hlavy, ale holt asi únava z vody . Důkazy na místě činu hovoří jasně. Vcelku rychle se balíme a přejíždíme na Slovinsko a prakticky hned za hranicemi, jakmile sjedeme trochu níž, stavíme na nasedačce Koritnice, která má střední vodu. Tam proběhne záhadně ultrarychlý odjezd řidičů, málem ani nezvládám vytáhnout hydro z auta . Zlé jazyky tvrdí, že řeka je od parkoviště pekelně daleko a hluboko, takže beru loď na rameno a vyrážím pomalu za kluky dolů. Sice je pěkné vedro, ale nepřišlo mi to tak zlé, nahoru by to bylo výrazně horší. Při čekání se jdeme ještě podívat na soutěsku, kterou za chvíli pojedeme (to vždycky na morál pomůže ) a vodopád ve skále nad nasedačkou, z toho ale nevidíme nic. Za chvíli už hrčíme dolů, soutěska byla zadarmo, škoda, že nebyla delší. Pod soutěskou se celá skupinka chytáme do vracáku-bubláku, takže když vidím, že nejdříve leží na pádle Hanka a posléze Dan, oba pomalu hlavu ve vodě, rychle nebezpečný prostor nouzově opouštím a nechávám se spláchnout o vracák níž, který také není úplně nebublavý, ale vypadá stabilněji. Za chvíli se tam ale přiřítí Tony, který se rozhodl, že si jde skočit ze skalky, a před zraky mými a Zdeničky málem předvede parádního břehuláka (nakonec to nějak ustál). Drápu se tedy také na břeh a se Zbyškem skáčeme také do vody se trochu zchladit. Pod skály to moc netáhlo, jen jsem se chtěla vyhnout vracáku-bubláku, ale po odražení nohama od skály se dalo v klidu dostat do vracáku, kde jsme vylézali.Po osvěžení pokračujeme dolů, úsek není dlouhý, ale je krásně kochací, i náročnost je odpočinková – řekla bych spíše WW II než WW III. V klidu tedy dojedeme až na soutok se Sočou, kde se potkáváme se singles skupinou a do Čezsoče už dojíždíme společně. Jelikož chceme ochutnat místní speciality, razí 2 auta na večeři k Hedvice, kde se přejídáme. V kempu v Trnovu si jdeme prohlédnout slalomku, inscenujeme společnou fotografii a dozvídáme se o Oskarově setkání s nějakým menším sifonkem, který ho pěkně potrápil ve slalomce na soutoku. Na to konto se rozjíždí největší večírek celé dovolené, na který někteří vzpomínají i další den.

DEN 7

Včera sme Oskarovi vypili všechny radlery a není z toho nadšený. Po pařbě pomalu vstáváme a snídáme, protože se nejede nikam daleko. Když se blíží jedenáctá, Oskar vyhlašuje „za půl hoďky odjezd“ a startuje paniku. Bleskově balíme a přesunujem se na nasedačku střední Soči. Sluníčko paří jaxsviňa, čekáme ve stínu a třepeme mravence z hydra. Na vodě se motáme mezi spoustou kajakářů, ale postupně se jich zbavujem a pokračujem dolu. Nemám z toho ale tu pravou radost, protože většina vracáků je rozbitých a dá práci se v nich udržet a nenechat se někam vcucnout. Dojíždíme do kempu a krystalizuje slalomková skupina – sem v ní . Nakoukáváme první půlku, vypadá OK, tak jedem. Je to uplně OK, tak nakoukáváme druhou půlku (ukazuje se, že je to víc jak půlka a tak nám to vcelku trvá) Je to OK, dojíždíme v pohodě, ale kdyby někdo netrefil stopu nebo krysil, tak je průser v dohledu. Ale nestalo se, tak se radujem a vynášíme. Pořád vynášíme. Stále vynášíme. Umíráme, ale stále vynášíme. Proklínání, nadávky, ani zaříkávání nepomáhá, pořád vynášíme. Konečně se uplně mrtví s lodí na zádech dopotácíme do kempu, za celou akci sem nebyl tak zničený, jak z jedné vynášky slalomky. Po polévce valím do sprchy a hledám necky, ale mobil stávkuje, nenašel sem. Pak jedem do Kobaritu na nákup, pohledy, permity, Napoleonův most. Borec v Ičku nás lanaří na kajakcross zítra odpoledne, tak jedem do místního kempu zjistit o co jde, zároveň okukujem vysedačku pro spodní Soču. Vracíme se uvařit těstoviny, tentokrát je večírek v poklidném duchu, Hanka dělá palačinky a potom pitvá druhou svíčku.

Probouzíme se docela pozdě, ale není kam spěchat. Dnes se pojede Soča, úseky Srpenica 1 a Srpenica 2, takže přejezd je krátký a končíme v kempu. Na snídani děláme vajíčka, vytřepáváme mravence a pomalu balíme na vodu. Pařák už se stal standardem, ale nezlobíme se . Na nasedačce je pán s kajakem ve tvaru krokodýla (sit on top), takže když to sjede on, my musíme taky! Počasí i řeka jsou jak vymalované, jen Soča je trochu přelidněná (a to ještě není sezóna). Davy lidí mě děsí a jedu strašně, páč mám pořád někoho metr před sebou i za sebou a to mi nedělá dobře. V jednom těžším místě, když kličkujeme mezi balvany v řece, nezvládá Zdenička vykormidlovat a nechává se natáhnout přímo na šutrák (nebo spíš skalku), kde ji vzápětí voda vcucne, ale naštěstí rychle vyplivne ven, leč už bez lodi. Vidíme to s Danem pěkně zblízka a vůbec se nám to nelíbí. Zdenička je naštěstí celá, loď je zachycena o vracák níž, Hanka instruuje nějakého cizince, aby ji vylil – myslím, že ani nevylezla z lodi. Můžeme tedy pokračovat, z šutráků máme o něco větší respekt, ale dál už všechno v pohodě. Na Soču jsem se hodně těšila, ale skrz ty davy jsem si ji zas tak neužila a byla jsem ráda, že vystupujeme. Byla to poctivá trojka, řekla bych, ale pro mě dost psychicky náročná – kličkování bylo hodně, ale bylo ho jiné než na Lieseru, a nejhorší byly ty davy lidí. Příště asi radši za horšího počasí . Z kempu pokračuje hrstka statečných, kterým ještě zbývaly síly, na slalomku. Doprovázíme je tedy po břehu s házečkou a foťákem. Zvládli to všichni parádně. Večer se přidávám k Oskarově posádce na cestu do Kobaritu, kde nakupujeme, sháníme splavenky na poslední den a zastavujeme u Napoleonova mostu a na nasedačce Otony. Obdivujeme svérázný systém navazování lodí některých cizinců a vracíme se do kempu. Někteří klepou mravence i ze stanu (nyní už víme, proč má Husky lepší zip než Jurek), my jsme v pohodě.

DEN 8

Ráno nás opouští Z+Z vůz. Zbytek se rozhoduje pro horní Soču. Hanka má dlouhý hovor, pak ještě jeden a sděluje nám, kde je nasadačka a co nás tam asi čeká. Balíme, platíme kemp a vyrážíme. Nasedačka je u krásné soutěsky, která končí bazénkem. Angličani do něj skáčou, ale já se neodvážím, protože to z něj táhne přímo na klasický sočašutr, takže tam jen přetáhnu loď a nakukuju do soutěsky. Vyrážíme a ze začátku je to o dost štěrkovitější než dolní Soča, pár pěkných peřejí, soutěska, užívám si to. První zajímavé místo je šutr, který se objíždí vpravo středem. Další místo je soutěska – vjíždí se do ní vpravo skoro skokem přes šutr. Točím video shora takže vidím z první ruky, jak to Hanka projela v pohodě, Tony se nechal snést, ale zvládl to, Blanka projela ale potom hned krysila a Dan byl sežrán válcem a vyeskymoval. Jedu jako poslední z naší skupiny, je to v pohodě. Za soutěsko napravo je tunel pro odvodnění silnice. Pádlujem dál až k ústí Koritnice. Od Blanky si pučuju GTčko – zdá se takové neohrabané, ale na vysedačce z něj vylévám dost vody. Sušíme, vaříme kotel těstovin a kafe do zásoby, Dan s Hankou si jedou pro auto a pak odjíždí do restauračky. My po jídle balíme a vyrážíme do sedla, kde si dáváme kafe se slovinskou čokoládou. Pokračujem dál a shodujem se na večerní zastávce v Gratzu a spaní na divoko za ním. Motáme se do centra a parkujem hned vedle ostrova. Vyrážíme do města – přes tunely, na kopec k věži, kolem blikající fasády, skrz skončený koncert až do bufáču, kde si dáváme hambáč a pivko a vracíme se k autu. Za městem hledáme spaní a cpeme auto mezi dva ovocné sady.

Na poslední den vybírá rada starších úsek horní Soči, který nikdo z nás nejel. Jedna posádka to raději pakuje směr domov, a mne nezbývá, než kamarádům věřit. Hanka má ověřené informace od Pepy a dalšího známého, že je to v pohodě, jeden říká za dva, druhý za tři, a jedno čtyřkové či nesjízdné místo, které prý jde obnést. K nasedačce máme aspoň souřadnice (teď už vím, že se jmenuje Velika korita), takže se vyráží. Když přijíždíme k cíli, vidíme nádherný pohled na Soču klikatící se mezi skálami. Během převážení si jdeme prohlédnout nesjízdnou soutěsku, která se dostává často na pohledy a stojí opravdu zato.

Plavba je poklidná, my s Danem netrpělivě vyhlížíme jeden veselý úsek, který jsme zahlédli z auta, načež ze samé radosti v něm oba eskymujeme. Je podobný, jako kličkovaná předešlý den. Nakoukáváme i další místo, kde se srotily davy, ale to je relativně v pohodě. Během plavby nám Hanka (coby místní znalec instruovaný po telefonu) předává instrukce ke čtyřkovému místu: “Kdyby se nám náhodou nepodařilo zastavit nad tou soutěskou, tak se to jede úplně napravo, protože vlevo je sifon”. Jo, díky, to opravdu pomůže. Jelikož vím, že se přenáší vlevo, držím se levého břehu a nakukuji do každé zatáčky . Stihneme ale v klidu zastavit na pláži před soutěskou, při prohlídce všichni konstatují, že když člověk nezvrtá nájezd, je to v klidu, a plavat se tam prý také dá. Rozhoduji se tedy, že si to sjedu taky, domlouváme se, že mě počkají v bazénu uprostřed, což je jediné místo, kde se dá čekat, a že tam mě když tak posbírají. Vyrážím tedy za Tonym, který mi předvede, jak nájezd vypadat rozhodně nemá, takže po očku sleduju, jak ho to mele u skály vlevo (u sifonku) a po vzoru Hanky jedu naopak moc vpravo, nicméně nájezd zvládnu, leč nějaký nepěkný květák mě tam vzápětí posílá. Pokouším se o eskymáka, ale drhnu hlavou o skálu, takže plavidlo opouštím a užívám si plavbu. Dan mě neviděl, páč eskymoval, zato mě vidí spousta lidí na mostku – aspoň mají zážitek. V bazénku na mě mrkne Hanka, chytám se tedy její lodi a plujeme spolu dál, kluci se nějak postarají o loď. Hanka mě protáhne spodní částí, já dělám nohama motorek a úspěšně se dostáváme do vracáku. Za chvíli Tony přiváží loď, kluci ji zvládli i pěkně vylít, ale prý byl odlov docela výživný. No tak to by bylo, příště snad lépe a radostněji. Dolů už je to pěkné a nezákeřné, eskymuji na stejném místě jako o den dříve, jedeme zase až do Čezsoče, kde se mě pokouší donutit opustit loď, ale další krysu jim už nedaruji. Na parkovišti se loučíme s Oskarovou posádkou, která vaří, my se jedeme nasytit do Hedviky a potom vyhlídkovou cestou přes Vršič (a jeho vražedných 40 serpentin) domů. Na rozdíl od Oskara volíme noční přesun, na slovinsko-rakouských hranicích se divíme kontrole, domů přijíždíme nad ránem kolem 2. hodiny (bouřky nám trochu zbrzdily cestu), na loděnici mají Orlové pařbu, ale my jenom shazujeme lodě a těšíme se do postele. Ráno všechny pobavím historkou o tom, jak se mi zdálo, že tato banda o nějaké řece řekla, že je to pohodová dvojka pro všechny, načež do skupiny přibrala nějakého vozíčkáře, který to na vozíku sjel s námi. Je vidět, že dovolená na mně zanechala následky.

Jelikož na tomto místě mé zápisky končí, chtěla bych poděkovat všem účastníkům zájezdu, organizátorům, řidičům, kuchařům, lovcům i spoluplavcům za skvělé zážitky. Celkové skóre myslím nebylo tak zlé, eskymáků bylo rozhodně více než krys a z tučných 11 krys byla moje jenom slabá polovina, z čehož mám docela radost a vy můžete mít radost se mnou na Desítce. A možná přijde i Ježíšek…

DEN 9

Ráno se budíme mokří od rosy a vedra, ale nikdo nás kupodivu nevypakoval. Cpeme věci do auta a vyrážíme k dálnici, kde se nám podaří najít klidné, opuštěné a prosluněné odpočívadlo, kde sušíme, snídáme a s****e. Pokračujem na oběd do Pohořelic a pak na loděnici. Sme unavení, spálení, špinaví, domlácení, odraní, ale živí a šťastní (nebo aspoň já . Tož příští rok znovu a ještě líp (nebo ještě letos? 

««« Předchozí text: Blanice 2016 Následující text: Svratka 2016 »»»

Tony | 15. 6. 2016 St 22.47 | WW | trvalý odkaz | tisk | 17335x